Chuť skořice

•Medové košíčky s oříškovou polevou•

Pokud jste byli obyvatelé města St. Bartholomew, znali jste zpaměti každou ulici, každý drb. Tady se nikdy skoro nic se neutajilo.
Ale časy se mění.

Dřív jste znali jméno svého souseda nalevo i napravo. I jeho děti a vnuky. Tak to alespoň vždycky bývalo, tvrdila paní Bennetová. Za poslední roky se ale obyvatelstvo značně rozrostlo. Bylo tak čím dál obtížnější vědět všechno.

Je přirozené, že léty se všechno mění.
Někde se přistaví dům, narodí se děti, páry se rozvedou, kdosi se odstěhuje anebo jen přibyde nová lavička v parku za náměstím. Nikdo o nikoho nemá starost. Lidé se neznají.
Jen Vánoce jsou zde vždycky stejné. Už koncem listopadu celé okolí zasype bílá nadílka a všichni to berou jako samozřejmost.

"Bojím se, že vypadne zase elektřina," zamumlala September, když nikdo nic neříkal. Nebylo ani třeba, všichni poslouchali vítr, který dorážel na vchodové dveře a slaboučce rozezněl i zlatý zvoneček, který od nepaměti oznamoval příchod nového hosta.

September se snažila zachovat si klidnou hlavu, ale cítila se tak rozrušeně, že se ani svých hostů nezeptala, co si dají dobrého.

Měla správné tušení, za chvíli začala žárovka u hlavního světla nepříjemně blikat, ale naštěstí se udržela a svítila dál.
Svíčky ale stále nerušeně hořely a vytvářely v místnosti uklidňující atmosféru.

September ještě nezažila, že by tu bylo takové ticho. Zákazníci mají většinou plnou pusu slov. Ticho jí ale nevadilo. Občas bylo příjemné se do něj zaposlouchat. Pak si totiž uvědomíme, že všude kolem jde stejně pořád něco slyšet. Třeba jen obvyklý tikot hodin. Bouchání okenice v nočním větru. Bzučení venkovní lamp

"Ticho je občas hlasitější, než výbuch atomové bomby," řekl znenadání polohlasně Dominick, jako by jí četl myšlenky.
September se na něj překvapeně podívala.
"Zvláštní," zamumlala. "Na to jsem zrovna myslela."

Neodpověděl. Ani se na ni nepodíval. Stále měl na sobě černý kabát a ve vlasech zachycené sněhové vločky, které pod vlivem tepla v místnosti rychle mizely.

September se zamyslela. "Oh, promiňte, dáte si něco? Čokoládu?" zeptala se Dominicka spěšně.

Konečně jí věnoval pohled. Lehce se pousmál. "Vlastně ne, ale pokud mi uděláte kávu, budu rád. Espresso. Děkuju vám."

September vstala ze židle a vrátila se zpět ke své práci. Vytáhla ze skříňky bílý hrníček a začala připravovat teplý nápoj. Dominick si mezitím vyndal z tašky různá skripta a vypadal, že ho nic jiného už nezajímá. Vzal do ruky pero a abnormální rychlostí začal psát na čistě bílý papír. September se na něj zpoza pultu podívala.

Káva September moc práce nepřidala, za pár minut byla hotová. Na podtácku ji donesla ke stolu společně se sklenkou vody. Položila všechno před Dominicka a ten zamumlal slova díků.

September se vrátila za pult k práci. Čekalo ji zdobení posledních perníčků, které zbývaly dodělat, aby vše mohla balit do ozdobných krabic. Pustila se do vlnovek, přímek a kružnic. Práce jí pod rukama přibývala. Matematika, pomyslela si September, když nanesla další přesnou čáru doprostřed perníčku. Vítr za dveřmi zesílil. Francouzka Louisette poplašeně zvedla hlavu od své velké křížovky v nedělních Timesech.

September byla s prací hotova. Letos byla na své dílko pyšná, k celkově lepšímu dojmu přispělo, že do barevných krabiček pro zákazníky vložila drobné větvičky z cedru a k nim červené mašličky. Připojila kartičku s předem napsaným přáním k vánočním svátkům. Někde v dálce zaslechla velké hasičské auto. Pustili se asi do odklízení sněhu. Padal a padal.

Pootočila hlavu ke zbývajícím hostům. Divila se vlastním očím, paní Bennetová si donesla knížku a pomalu otáčela druhou stránku. Nikdy si sem knížky nenosila, natož aby byla potichu. Na nose měla brýle, které jí mírně sklouzávaly.
Stejně tak madam Louisette, ta luštila dál svou křížovku, ale to nebylo nic neobvyklého. Každé ráno si nějakou ke kávě bere.

Rozhodla se, že je nebude rušit, přeci jenom tuhle vzácnou chvilku smíru mezi dámami musí teprve vstřebat. Byl slyšet zase jen vítr a Dominickovo rychlé psaní.
September pečlivě zdobila perníček ve tvaru podkovy a soustředěně se snažila neudělat ani jednu chybu.

"Nechcete si odložit kabát?" zeptala se po chvíli Dominicka, kterému už muselo být pořádné horko.
Chvíli nic neříkal, pak zvedl ruku do vzduchu a udělal gesto, které mělo nejspíš znamenat, že za chvíli ji bude vnímat.
Pero si přitom přehodil z levé ruky do pravé a psal stejně rychle, až by se to dalo označit jako za nadlidskou schopnost.

"Ano? Už jsem duchem přítomný, musel jsem totiž dokončit myšlenku. Á propos, kabát," plácl se do čela a sundal si ho.

"Přesně ten jsem měla na mysli."

"Když jste mladí, neměli byste propásnout jedinou příležitost," zamumlala madam Louisette trochu z cesty.

"Co tím myslíte?" zeptala se September opatrně.

"Oba dva. Očividně máte naprosto zaneprázdněné životy a taky naprosto rozdílné. Je vám sotva dvacet a chováte se, jako by vám bylo dvakrát tolik," začala mluvit madam Louisette.

"-Madam, znáte mě sotva pár minut," namítl Dominick, ale vzápětí byl ostře přerušen.

"Ještě jsem neskončila. Ale mám skvělé odhadující schopnosti na lidi. Nechci vás urazit, ale z vás váš charakter přímo čiší."

"Louisette, to není slušné," moralizovala paní Bennetová, která zvedla oči od své knížky.

"Já to nemyslím hanlivě. Jen vím, že mám celý život za sebou. Byla jsem mladá, dělala jsem chyby a že jich bylo, třeba nerozvážná svatba, toho lituju do teď. Zkrátka, mluvím hlavně k September. Prostě žijte. Chcete tady potom jako staří sedět a něco si vyčítat? Já vám chci jen otevřít oči, nic jiného."

Dominick upil ze své kávy. "Jenže cesta k vyřešení problému je značně komplikovaná. Mám před sebou spoustu práce, kterou nemůžu jen tak hodit za hlavu a byť jen na chvíli se od ní odpoutat. Jsem vědec a to je můj život."

"Jsem si nepochybně jistá, že intelektu máte plnou náruč, ale čísla a teorie se nedají využít na vše," povzdechla si madam Louisette.

"Omlouvám se za svou přítelkyni, ona asi měla jen potřebu radit," řekla paní Bennetová a škaredě se na madam Louisette zadívala.

"To je v pořádku, věřte mi. Stejně toho teď moc neudělám, ven bych asi jen tak vyjít nemohl, pokud bych nechtěl někde umrznout nebo zapadnout," mávl nad tím rukou Dominick a podíval se směrem k oknu, na kterém ulpěla vrstva sněhu.

September raději mlčela. Odložila perníčky na stůl a přemýšlela, jak by mohla splnit návrh madam Louisette.
Připadalo jí, že je teď tak zaneprázdněná, že je takřka nemožné, aby jí vyhověla.

"A jak jste žila vy?" zeptala se jí místo toho.

"To by bylo vyprávění na celou noc," zasmála se madam Louisette.

Žárovka u světla začala zase nepříjemně blikat a nakonec zhasla úplně. Celá místnost se ponořila do tmy a jen na stole se neklidně mihotal plamínek svíčky.

-

||Omlouvám se za své roční zpoždění, na letošní Vánoce bych to chtěla dokončit, tak snad se ještě najde někdo, koho to bude bavit. Strašně moc děkuju za všechny komentáře❤️||