Dva Životy

Hřbitov

Tmou ve které jsem viděl jen díky rosvíceným světlům mého auta jsem se blížil k bráně, k hřbitovu. Když jsem stál před branou najednou mnou projel pocit, který jsem ještě tak silně nikdy nevnímal. Zmocnil se mě strach. Chtěl jsem to otočit a vrátit se do auta. Ale furt jsem chtěl vědět víc o tom co se dnes odpoledne stalo, o tom co jsem viděl.

,,Nejsi srab,tak se vzchop!" Řekl jsem si a přelezl jsem bránu.

Stále víc a víc se mě zmocňoval pocit že se něco stane a mě se to rozhodně líbit nebude. Ale i přesto jsem se začal proplétat mezi hroby až ke kapličce kam jsem měl dorazit. Najednou jako když zkamením a krve by se ve mě nedořezali. Předemnou stálo něco co vypadalo jako mnich. Začal něco pomumlávat a já nevěděl co dělat. Když jsem se chtěl otočit a vzít nohy na ramena....

Zbudil jsem se strašným bolením hlavy. Říkal jsem si že jsem uklouzl a praštil se o náhrobek. Ale když jsem se rozkoukal, přišlo mi že nejsem nikde kde bych to znal. Vstal jsem a uslyšel zamnou kroky, rychle jsem se otočil a chtěl neznámého udeřit. Po chvilce co jsme se ani jeden nehnuly a jen na sebe koukali, mi připadalo že tu osobu odněkud znám.

,,Teri?" řekl jsem polohlasně.
,,Kde se tu bereš a proč jsi tady?"

Přistoupila blíž a zašeptala ,,ze stejného důvodu jako ty"

Nechápal jsem a myslel jsem si že je to nějáký žert od kamarádů co mi chtěli oživit narozeniny a že rodina s nimi byla domluvena ale řekl jsem si proč je ve sklepě to co tam je. Ale tohle podezření rychle opadlo, protože ten mnich stál ve dveřích znovu. Blížil se k nám a s každým jeho krokem k nám,jsme my odstupovali dál a dál. Už jsme byly kousek od stěny, když promluvil.

,,Oba tu jste z nějákého důvodu" řekl a zrak upřel na podivnou věc na protější stěně.

,,Jste z rodin které už takové poslání mají po mnoho set let" když to dořekl opět sklonil zrak k nám.

,,Ale vy,vy dva jste výmečnější než kdokoliv před vámi" přistoupil blíž a my už neměli kam.

,,Poslední dva rody zbyli,než Samla stačili pohřbít na tomto hřbitově" natáhl ruku k nám a zase něco zamumlal.

Najednou jsme oba cítili velký nával energie, kterou jsem nikdy nepoznali.

A pak znovu promluvil ,,Běžte! Zatím je tu pro vás nebezpečno! Dostaňte se co nejdřív k rodinám! Ty vám vše vysvětlý!"

Cestou zpět k autu jsem se Teri vyptával jak jde život a tak. Vždy mi odpověděla jen ,,dobře, pohoda, fajn"

Otočil jsem se k ní a chtěl jí políbit když jsem si uvědomil že auto jsem nechal nastartované a zamklé a přesto nesvítily světla a ani neběžel motor. Rychle jsem se odklonil a řekl jsem ,,to není možné, že jsem to auto nechal běžet."

Teri mi řekla ,,nebuď paranoidní, mohl jsi ho vypnout"

Já jakožto nervóza jsem na ní vyjel ,,a jak jsem ho mohl vypnout, to auto na sto procent běželo když jsem odcházel protože jsem si svítil na cestu"

Po asi minutě mlčení jsem se k ní nakloni, políbil ji a zašeptal jsem ,,omlouvám se"

Ale moje podezření že se něco děje neopadlo. Pokračovali jsme dál k autu. Když se náhle objevilo šest nejasných siulet.

A já si jen tak pro sebe zamumlal ,,proč já?"

Myslím že jsme na tom s Teri byly dost podobně. Nevěděli jsme co je to zač ale bylo nám jasný, že na kafe nás nepozvou.

No a protože jsem chodil na vojenskou školu měl jsem už nějáký ten cvičný boj za sebou. A proto hned Teri řekla ,,udělej přece něco!"

Sotva jsem něco stačil udělat siluety zmizely. Teri mě silně objela a řekla ,,Jake, na tohle v šestnácti nemůžeme být připravení"

Nevěděl jsem co říct a tak jsme tam jen stály...

(Jake- jméno hlavní postavy- Cizí jména se v textu neskloňují a nechávají se v původním stavu)