Plechová kopyta

2. Vítej!

Poslední spoj a... Nejnovější robot otevřel oči. Zračil se v nich děs, ale nezaútočil. Jen tak ležel, hlavu zvednutou, a vylekaně se rozhlížel okolo. Marion se usmál. Že by? Rozhodl se vyzkoušet, jak moc se mu programování povedlo, a tak se opatrně zeptal: „Ahoj, nováčku, jak se jmenuješ?"

„Já- Já jsem..." zbytek nebylo slyšet.

„Můžeš to zopakovat?"

„Já jsem... Mrtvá."

To Mariona zarazilo. Vážně si pamatuje...? To by byla první, předchozí děti si uvědomovaly jen svoje vězení, ne svou smrt. Tím se věci trochu komplikují...

„Děvče," oslovil ji šetrně, „kolik si toho pamatuješ?"

„Jenom... Jenom bolest... Bolelo to." Z nějakého důvodu teď mluvila spíš objektivně, vzpomínala na fakta. Potom se rozhlédla. „Kde jsem?"

Marion se usmál. To není tak zlé. Normálně uvažuje a z předchozího života si nepamatuje nic. V tom případě by snad nebyl problém vzít ji do party. Ovšem o tom už by měli přemýšlet jiní.

„Pojď za mnou, musím tě představit ostatním."

*

„Tak co na ni říkáte?" ozval se Marionette, hned jak otevřel dveře. Cheeks byla u poníka první. „Je rozkošná! Nádherná! Je... Je..." Couvla. „Je bezpečná?"

„To se vsaď! Jmenuje se Penny."

„Penny the Pony? Dobrý nápad," usmál se BonBon. „Ahoj, Penny. Já jsem Bonnie, ale všichni mi říkají BonBon. Tohle," ukázal na Cheeks, „je Cheeks a tamhleten mrzout," ukázal ke stolu, „je Freddy. Ale přezdíváme mu Reddy. Mariona, předpokládám, už znáš."

„Ah... Ahoj..." promluvila nervózně Penny. „Já... Nevím, co bych... Co říct..."

„Jistěže ne, to nováčci nikdy," mávnul rukou BonBon. „Jestli chceš, Cheeks tě tady provede-"

„Není čas," přerušil ho Reddy a vstal od stolu. „Půl dvanácté. Musíme vyrazit."

Cheeks se zhrozila. „Už?!?" vykvikla a vyskočila na pódium. Ze země zvedla svůj muffin, narovnala se a ztuhla. BonBon chytil kytaru a postavil se vedle ní. Reddy vzal ze stolu mikrofon, ale než se přidal k těm dvěma, otočil se na Mariona: „Někam ji schovej." Pak zkameněl i on.

„Fajn, Penny, padáme," chytil ji za ocas a zmizeli ve stínu protilehlého rohu místnosti.

*

Penny byla zmatená. Před chvílí pravděpodobně vstala z mrtvých. Do nového života ji přivítala loutka a tři robotická zvířátka. Neví, kde je, neví, kdo je...

„...a nevím, proč bych se měla schovávat!" stěžovala si, zatímco vedle Mariona vykukovala škvírou pod víkem dárkové krabice. Zaskočilo ji, když jí položil štíhlou ruku na ústa. Černé oči ji probodly jako dvě kudličky.

„Jestli nechceš přijít k úrazu, radil bych ti zmlknout. Taky bys mohla umřít podruhé."

Když si byl jistý, že bude mlčet, vrátil se ke sledování haly. Penny vyhlédla ven a poprvé se na místo pořádně podívala. Naproti viděla pódium s roboty. Napravo viděla dveře, patrně vchod. Nalevo viděla malý kolotoč a- Co to je tamhle vzadu? Její oči, naprogramované tak, aby pronikly tmou, se přizpůsobily stínům a poskytly jí pohled na malého kulatého robotího kluka, který držel v jedné ruce balónky, ve druhé cedulku a zářil úsměvem. Stejně jako všichni i on byl nehybný. Vedle pódia byly automaty a videohry. Slabě blikaly.

Penny klesla na dno krabice. Ačkoliv byla robotem, program stejný u nich všech jí říkal, že by měla spát. Marion jí to ale nedovolil.

„Když usneš, nic neuvidíš," argumentoval.

A pak kostel kdesi v jiné části města oznámil dvanáctou hodinu večerní.