Plechová kopyta

10. Balónky

Penny zase stála v tom neurčitelném prostoru. A znovu se ve tmě ozval hlas, který se už nikdy neměl ozvat: "No jestli tohle není dejà-vu, viď, Pen?"

"Cože? Marione? To jsem umřela? A tohle má jako být nebe?!" Penny byla zmatená, a tak si nevšimla, čeho jsme si ale všimli my: Slzy jí na tvářích uschly a vytvořily jednolité pruhy. To ji ale teď zajímalo ze všeho nejméně.

Marion se zasmál. "Těžko říct. Spíš je to výplod tvojí fantazie, protože někdo jako já se do nebe nedostane. A já jsem to udělat taky nemohl, zrovna jsi mě viděla umřít, pamatuješ?"

"Ano..." Penny se rozpomněla. "Ano... Umřeli jste... Všichni..." Vzhlédla k loutkáři. "Tak co tady děláš?"

"Nejspíš existuji, protože mě tady potřebuješ," konstatoval Marion. "A tak se dostáváme k tématu: Tys do toho zatáhla Balónka?!" Penny překvapila náhlá tvrdost jeho hlasu a málem se znovu rozplakala.

"Uvědomila jsem si, co se děje. Chtěla jsem pomoct." Marion se zarazil, když uviděl dva černé proužky na jejích tvářích. Potom změnil taktiku.

"Já vím, chtěla jsi udělat všechno, co bylo ve tvých silách. Ale on byl rychlejší, že?"

"Byl," zašeptala Penny.

"Vysmál se ti. Nemohla jsi nic dělat. Nebo ano?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Nemohla."

"Tak to není tvoje vina! Obviň jeho! On nás přece zabil, že ano?"

"Ano," Penny se zamračila. "On to byl."

"Tak mu to musíš oplatit! Musíš bojovat za nás!"

"Nemůžu, nemám jak!"

"Najdeš si cestu. Pamatuj, Pen: zabil nás! Zabil nás!"

"Zabil... Ano, zabil vás..." Penny se zrychlil dech. "Zabil vás."

"Oplať mu to!" Marion zmizel.

*

"Zabil... Zabil... Zabil..." To slovo jí znělo v hlavě a pak ho najednou začala říkat nahlas. "Zabil jsi je... Zabil jsi je. Zabil jsi je! ZABIL JSI JE!!!" zařvala Penny. A najednou se něco v ní prolomilo, nějaká hráz, která u nás všech zadržuje přívaly neexistujících sil. Hráz praskla a síly se provalily do žil, protáhly se jimi přes celé tělo a smísily se se vztekem. Se vztekem tak strašným, tak šíleným...

Penny se zhroutila na zem, schoulila se do klubíčka a nepřestávala křičet to jediné obvinění.

Vincent se na to chvíli udiveně díval, ale pak se otočil a měl se k odchodu. "Jaká škoda... Ale zdá se, že si vystačíš sama," pokrčil rameny. Už vycházel z kanceláře, když ho na místě přimrazil smích. Ten hlas mu silně připomínal jeho vlastní. Jenže byl dívčí.

Otočil se. A spatřil stvoření, které snad ještě před chvílí mohlo být poníkem. Teď se ale klisně po tvářích táhly dva černé proužky. Z očí zbyla jen temnota a dvě bílé tečky jako hvězdy v nich. Z úst jí čouhaly dva špičáky jako upírovi. Ale to, co bylo nejvýraznější, byla dvě černá křídla, která se Penny nedotýkala, jen se vznášela u jejích boků. Poník teď stál rovně, černobílé oči upřené přímo na Vincenta. Ten se ale nevzdal. Pozvednul stíny mrštil jimi po Penny. Neškodně se od ní odrazily.

"Jsem na řadě," zasyčela. Za ní se zvedla obrovská zeď čiré tmy. Udeřila do vraha silou skutečné betonové stěny. Zvednul ruku, aby se pokusil o další útok, ale v tu chvíli stála těsně u něj. Paži mu pevně svíraly stíny. Ten šílený pohled teď byl jen pár centimetrů od jeho obličeje. A v tu chvíli pocítil Vincent neuvěřitelný strach. Najednou přesně věděl, jak moc se muselo bát každé jedno dítě, které zabil. Ta jistota, že zemře. Ale přesto se s tím nemůže smířit. Jenže argumenty nejsou vyslechnuty.