Moje improvizované verše

Umění svádět

Noci smutku, samoty a chtíče,
otřesen nevlídnou poznámkou,
však najít k srdci svému klíče,
nebude pro něj překážkou.

Ach, oči úzce přimhouřeny
na tu vyzývajíc krásu ženy,
na půvab její, též postoj, klín,
nečekaný chtíč teď zmítá jím.

Něžné, vzdechy otřásajíc tělo,
v náruč její pevně stisklé,
náhle splynulo v jedno,
na nekonečně krásné chvíle.

Ruka její hruď jen jemu mne,
rty jeho tiše, sladce šeptají,
stejný ten rytmus zní a hyne,
ruce pak podél těla klesají.

V objetí tu dvě těla leží,
sny o ráji v hlavách jejich
rozplynou se znenadání,
- hořké to bez lásky milování.

Tak opouští ho sny a ji zas cíle,
najít jen tu lásku pravou,
když oba uvažujíc v tyto chvíle,
navždy je vše jen představou.