Elements

Nemocnice

,,Kde to sem?" Pomalu otvírám oči. Vše vidím rozmazané, jakoby v mlze. Několikrát rychle zamrkám, konečně už vidím normálně.
Ležím na lůžku a okolo mě jsou všelijaké elektronické přístroje.
Já sem v Nemocnici?!
Když si místnost prohlédnu víc, zjistím že je tu velké prosklené okno, kterým jde vidět na chodbu. Za ním vidím svoje rodiče. Nejsou tam ale samy, stojí tam s nimi i nějaký starší muž. Měl hnědé vlasy a na pohled byl velmi sympatický.

Chvíli jsem je pozorovala. Moje matka byla krásná žena, měla štíhlou postavu, černé vlasy a modré oči, narozdíl od ní byl můj otec blonďák.Někdy mi připadalo že jsou jeho vlasy až bílé, takové je má už od narození. Zdobyli ho krásné, hnědozelené oči. Na první pohled by každý řekl že jsem celá po tátovi, ale není tomu tak.Mám sice stejné vlasy jako táta, ale vše ostatní mám po matce. Postava, tvar obličeje, rty,prostě celá máma..No skoro...
Jako jediná z rodiny mám šedé oči, ne úplně, je tam i trocha modré, ale opravdu jen malá trocha.

Konečně jsem se přestala soustředit na sebe a začala se soustředit na jejich rozhovor. Oba se tvářili hodně.. ustaraně.
Chtěla jsem se zvednout, ale strašně mě bolela hlava.
,,Auu.." chytila jsem se za hlavu. Všimla jsem si že mám na hlavě několik stehů. Jeden na spánku a dva vzadu na hlavě.

Najednou mámin pohled zůstal na mě. Řekla něco mému otci a tomu chlapovi s nimi a doběhla za mnou.
,,Ahoj, Eleno. Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?" Řekla sladkým, ale i ustaraným tónem.
,,Neboj mami, jsem v pořádku. Jen mě trochu bolí hlava." Zalhala jsem. Hlava mě bolela strašně, ale kdybych jí řekla pravdu hned by se o mě začala starat jako o malé dítě. To jsem nechtěla dopustit, nemám totiž ráda když se o mě stará, je mi už šestnáct a nepotřebuji aby se o mě někdo staral. Ona můj úmysl však prokoukla.
,,Eleno, prosím řekni mi pravdu."

,,Ale já mluvím pravdu. Jen mě trochu bolí hlava, nic víc"
Snažila jsem se to říct co nejvíc mile,a taky se mi to povedlo.
,,Nemáš hlad, nebo žízeň?''
,,Nemám."
,,No dobře, hned jsem tady."
Výjde na chodbu a po chvíli jde dovnitř i s tátou a tím chlapem.

,,Eleno, tohle je profesor Johnson. Tvůj nový ředitel," řekla mamka.
,,My budeme mít nového ředitele? Proč mi to Sandra neřekla?"
,,Ne, nebudete mít nového ředitele, budeš ho mít jen ty."
 ,,Jak to myslíš?"
,,Budeš chodit do nové školy, zustaneš tam celý rok. Navštívit nás budeš moct jen jednou ročně na dva dny."
,,Cože? To..to...to nemůžete, mám tady své přátele!A co Sandra? Ví o tom vůbec?"
Řekla jsem zoufale a zároveň naštvaně. 
,,Nemůžeme, My musíme! Už tu pro tebe není bezpečno. Představ si že by tě ten Domignus zabil! Svět jaký známe by zanikl,vše by skončilo!" Vložil se do toho můj otec a já věděla že všechen boj už bude marný.

,,Naučí tě tam ovládat tvé schopnosti, chodí tam děti se stejným darem jako ty." Řekl už klidným tónem, jakoby se předtím nic nestalo.
,,Dobře, pojedu tam." Řeknu s náznakem prohry v hlase a založím si ruce na prsou.
,,Teď se prospi, zítra odjíždíš."

Otec i můj "úžasný" nový ředitel odešly a zůstala tam se mnou jen mamka.
,,chceme pro tebe jenom to nejlepší." Políbila mě na čelo a odešla. Jsem naštvaná a zároveň zklamaná. Hlavou mi prolétali otázky ohledně toho rozhovoru.
Co je to Domignus? po chvíli ale usínám, protože mě pořád bolí hlava a chci se z toho vyspat a urovnat si to v hlavě...

Doufám že se vám kniha zatím líbí.
:) Vaše Lenka ;) PS: na obrázku Elena :)