Elements

Nová známost?

,,Ach...jo." Zavřela jsem okno a sedla si na sedačku. Jeli sme asi půl hodiny a já stále myslela na Sandru, na krásné chvíle které jsme spolu prožily...Jako malé jsme chodívaly k ní na zahradu do domku na stromě.Nahoru se lezlo po provazovém žebříku, který se dal ze shora vždy vytáhnou, takže se tam nikdo cizí nedostal. Pořádaly sme tam čajové dýchánky, ale i pirátské bitvy. Sandra vždy vylezla na tu nejvyšší větev a hlásila, zda je nepřátelská loď blízko...Začaly se mi do očí vlévat slzy.

Jak to mohl někdo udělat?
Pod představou že už ji nikdy neuvidím jsem se rozbrečela.
Dala jsem si facku.
,,Vzchop se Eleno!!"
Co když se strachuješ zbytečně, možná zrovna teď sedí doma.

Pak jsem si v hlavě začala přehrávat den mého přepadení. Levitace a vichřice kolem mě?Jak je to možné?
Vždyť svojí mocí bych nedokázala ani vznést skleničku na tož tak sebe.

Stoupla jsem si na sedačku a vytáhla si z kufru stříbrný řetízek. Svoje zavazadlo jsem položila vedle sebe a řetízek na dlaň. Usilovně jsem se snažila aby se ten řetízek vznesl, ale nic se nestalo. Jakoby mi něco bránilo, jakoby nějaká část mě, nechtěla aby se ten řetízek vznesl.
,, No tak, Eleno! to zvládneš!"
Upřeně jsem pozorovala objekt na mé dlani. Najednou se lehce vznesl. Chtěla jsem zařvat z pocitu vítězství, ale nemohla jsem, kdyby se to stalo, řetízek by určitě spadl a mé úsilí by
vyšlo vniveč.

Pomalu a s trochou nejistoty stoupal výš a výš . Začala mě bolet hlava.
Najednou se prudce rozletěly dveře a já leknutím nadskočila.
Řetízek se ohromnou silou rozletěl po celém kupé, div nerozbilo okno.

,,Ehm, ahoj. Promiň že ruším, ale je tu volno?"
,,Jo je." Řekla jsem bezmyšlenkovitě. Na proti mě si sedla holka, stará asi stejně, jako já. Měla hnědé vlasy, zelené oči.
,,Ahoj, promiň za mou nevychovanost. Já jsem Kathrine, pro přátele Kath."Podala mi ruku a ji s ochotou potřásla.
,,Elena."

Kathrine

,,Ach jo, blbí kufry!!" Zanadávala jsem si pro sebe.
,,Blbej fotr! Kdyby se zase neožral jak prase, určitě by mi s tím pomohl!" Bezmocně jsem tahala svoje zavazadlo do vlaku a za mnou se pomalu tvořila fronta lidí.
,,Pohni si s tím, nejseš tady sama!" Ozvalo se z davu.
,,Zmlkni ty debile! Si to zkus sám když seš tak chytrej!!"
Najednou do mě někdo silně žduchnul.

,,Uhni!!" Podle hlasu sem poznala, že to byl ten samí kluk, co na mě před chvílí řval. ,,Debile!"
,,Krávo!" Byla jsem naštvana. Dav lidí za mnou, čekajících na nástup do vlaku, se rozprchl. Nejspíš všichni pochopili, že tudy se do vlaku nedostanou.

,,Ahoj, nechceš pomoct." Ohlédla jsem se.
,, Mohl bys?"Kluk stojící za přede mnou jenom kývnul a hned na to chytil můj kufr do jedné ruky a jakoby nic ,ho vynesl do vlaku. Začervenala jsem se. Vypadala jsem oproti němu jako nějaká chudinka, co neunese ani batoh natož tak kufr.

,,Děkuju." Několika rychlými pohyby jsem se vyškrábala do vlaku.
,,Nemáš zač, jo a mimochodem, já sem Adam." Byl hezký, měl tmavě hnědé vlasy,učesané do mírného rozcuchu a jantarové očí.
,,Kathrine, ale pro tebe, jen Kath." Řekla jsem s mýlím úsměvem na tváři.

,,Adame pohni!!"
,, Jo už du!! Už musím jít, měj se."
,,Zatím." Adam odběhl za svou partou a já se vydala k prvnímu kupé, které sem viděla. Kufr jsem nechala stát u dveří. Všechny důležité věci sem měla u sebe. Ve svém zavazadle mám jen oblečení a to mi bylo v celku ukradené.

Přišla jsem k nejbližšímu kupé a otevřela dveře. Najednou mým tělem projela ostrá bolest. Všimla jsem si, že na sedadle přede mnou sedi nějaká holka, a tak jsem se snažila, aby můj šok a ztrácející se bolest nebyla poznátelná.

Naštěstí si ničeho nevšimla.

Snad se vám tato kapitola :D líbila
Budu ráda za každé vote a komentář ,
Zatím Pá ;) Vaše Lenka :)