Elements

Přepadení

,,Ahoj Sandry." Loučila jsem se se Sandrou.
,,Tak pá, El. Buď na sebe opatrná teď v noci je to nebezpečné."
,,Neboj se o mě, žiju tu přece už od narození." Řekla jsem s jistotou v hlase. Sandra za sebou zavřela dveře a já se vydala rovnou domů.
Hmmm....co bude asi k večeři, doufám že palačinky.
,,Mňam!"
Několikrát jsem se ohlédla abych se ujistila že mě nikdo neslyšel.

Miluju palačinky. Mámka mi je dělala když sem se dozvěděla o svých schopnostech. Pamatuji si to jakoby to bylo včera...seděla sem na postely a brečela, ten pocit samoty a beznaděje mě užíral. Měla sem strach že když o tom někomu povím, bude si omně myslet že jsem zrůda...

Z myšlenek o minulosti mě však vyruší ledová ruka na mém krku. Začnu ječet, ale někdo mi zacpe pusu a zastaví tak můj jekot, prudce se mnou hodí o zem, chytí mě pod krkem a poté mi tiskne hlavu k zemi. Až teď si všímám, že ten kdo na mě zaútočil byl muž. Mám strach, nevím co mám dělat a následně začínám panikařit.

Několikrát sebou trhnu a pokouším se dostat z jeho spárů, ale marně, byl moc silný. Jen si něco zamumle pod nos a začne něco lovit v kapse. Co se teď stane? Uvidím ještě někdy svojí rodinu? Hlavou mi prolétali otázky. Najednou ten chlap přestal hledat a vytáhl ze své kapsy nůž.
Celým mím tělem proběhla ohromná vlna paniky. Začala jsem sebou zběsile trhat všemi směry, ale i tenhle pokus o útěk byl marný.

Měl něco vytetované na předloktí, ale jen matně jsem zahlédla co to bylo. Všechno jsem viděla docela rozmazaně, kvůli tomu všemu tomu zmatku v mé hlavě. Podíval se na mě a v jeho očích byla vidět smrt.
,,Až umřeš, tak nám už nikdo nebude stát v cestě, všechen vzdor ustane a mi konečně ovládneme celý svět. Jen škoda že se nedožiješ utrpení svých blízkých, Eleno."
Jaký vzdor? Kdo ovládá svět, a odkud zná mé jméno? Myšlenky mou hlavou prolétali až nadlickou rychlostí....

Najednou ten chlap svíral onen nůž nad mojí hlavou.
,,Tak nashle v pekle!"
Rozpřáhl se a já věděla že umřu.
Ta vražedná zbraň se k mému obličeji rychle blížila, ale pro mě byla každá vteřina jako nekonečná věčnost. Čepel nože už byla skoro u mé hlavy.

V tu chvíli jakoby se ve mě něco zlomilo, jakoby nějaká důležitá část mě samé, zanikla. Najednou mu ten nůž vyklouzl z ruky a začal se volně vznášet v prostoru, jakoby tu nebyla žádná gravitace. V očích toho chlapa byla vidět panika, zmatek a velký náznak strachu. Několika rychlými pohyby mě pustil a odběhl ode mě několik metrů, ale nevzdaloval se moc daleko.

Co se to děje! Zařval hlas v mé hlavě. Začala jsem se totiž vznášet! Mé tělo bylo asi ve vyšce necelych tří metrů. Najednou kolem mě začala ohromná vichřice.Mé vlasy a nůž se ale vznášeli jakoby tu nebyla žádná gravitace, jakoby se vše, co se dělo kolem nás těch vlasů a toho nože netýkalo.

Někde v dálce jsem zaslechla velké křupnutí a poté silný náraz do země. Podle zvuku jsem poznala že se pod náporem větru zlomil strom.Chtěla jsem přestat ale nešlo to, mé tělo odmítalo poslouchat.Odevšad šel slyšet štěkot psů a houkání aut.Všude vál obrovský vítr, ve všech domech svítila světla. Všechen ten hluk a chaos okolo, rve mi to uši, hlava mě začína bolet jako střep, už to nemužu vdržet!Prosím, ať už to přestane!!

A jokoby má myšlenka ovlivnila celý vesmír...Vítr ustal a na zlomek sekundy vše utichlo. Náhle však padám na zem a ohromnou silou se praštím do hlavy. Poslední co si pamatuji je tlumený hluk aut a psů, osoba odcházející prič a krev pohlcující zemi okolo mé hlavy. Následně na to omdlím....

Doufám že se vám bude líbit moje tvorba. :) Budu ráda za každé vote a komentář ;). Vaše Lenka :)