Elements

Odjezd

Probudil mě hlas, známí hlas. Otevřela jsem oči a zjistila že to je můj bratr.
,,Ricku!" Byla jsem ráda, že konečně vidím někoho, komu můžu věřit.
,,Ahoj ségra, jak je, všecko OK?" Jako malá jsem neměla Ricka ráda, protože mě strašně štval a provokoval, ale poslední dva roky s ním byly fajn. Říkali jsme si úplně všechno.
,,Jo, všechno je v poho a jak se máš ty, co doma?"

Usmívala jsem se, hlava mě už nebolela, bylo mi fajn.
,,Ale jo, jde to. Mamka už ti sbalila oblečení, aby si neměla tolik práce až přijedeme domů."
,,Aha a Sandra, říkala něco?"
Hlasitě vzdechl a podíval se do země.
,,Mamka říkala ať mlčím, ale já ti to musím říct" Řekl zoufale. Zhluboka se nadechl.

,,Sandra zmizela." V tu chvíli, jakoby se mi zastavilo srdce.
,,Pohřešuje se od té doby co si v nemocnici." Do očí se mi začali drát slzy.
,,To nemůže být pravda..Jak to,co se jí stalo?"
Řekla jsem se zoufalstvím v hlase. Jsme nejlepší kamarádky už od dětství. Nemůže jen tak zmizet.
,,To nikdo nevím,jakoby se po ní slehla zem.Policie si myslí, že se nejspíš vydala za tebou do nemocnice, ale po cestě jí někdo přepadl." Řekl zklesle.

Začala jsem brečet. Rick mě obejmul, utřel slzy z tváře a řekl: ,,Neboj se to bude dobrý, tak pojď musíme domů. Za tři hodiny odjíždíš." Zvedla jsem se ze svého lůžka a pak i s Rickem odešla.

Ve vlaku se mě pak Rick snažil rozveselit různými srandičkami a blbostmi. Prostě jako obvykle ze sebe udělal šaška.
Popravdě jsem se i někdy zasmála, ale vždy když sem si vzpomněla na Sandru...
Když sme dojeli domů snažila jsem se co nejvíc usmívat a strávit hezké poslední chvíle se svojí rodinou, hodinu a půl jsme  hráli všelijaké hry, půl hodiny jsem si pak balila ostatní potřebné věci například: mobil, šminky, notebook, sešity a všechny věci na kreslení. Moc ráda kreslím. Když už sem měla všechno sbaleno, vydala jsme se i s mamkou na nádraží.

,,Tak ahoj broučku. Starej se o sebe a pilně se uč." Zrovna jsme uložili moje kufry do uložného prostoru vlaku, který mě má dovést do té "úžasné školy". ,,Neboj mami, budu se pilně učit." Usmála jsem se na mamku a ona mi úsměv opětovala.
,,Tak dobře, pá." Políbila mě na čelo a vyšla ven z vlaku. Otevřela jsem si okénko abych na ni lépe viděla.

,,Každou chvíli bychom měli odjíždět." Zamumlala jsem si zklesle pod nos, tak aby to má matka neslyšela. Najednou jsme se rozjeli.
,,Ahoj!! Dávej na sebe pozor!"
Jen jsem na mámin pozdrav kývla a začala jí zběsile mávat, dokud se jí vlak neztratil z dohledu.....

Doufám že se vám zatím mé příběhy líbí :) Budu ráda za každé vote a komentář ;). Vaše Lenka :)