Já : ,,Armáda?!" zopakovala jsem.
Dave : ,,Ano" řekl smutně.
Byla jsem v šoku, kde se schovame..... Říkala jsem si pro sebe. Šla jsem za kloučkem, abych se podívala, jak se mu daří. Byl schovaný pod dekou a když jsem se otočila, podíval se na mě a začal se smát. Šla jsem k němu a zeptala jsem se ho jak mu je. Odpověděl že skvěle. Řekla jsem mu ať se postaví a jde za mnou. Šla jsem mu ukázat tábor, když jsme došli zpátky, zeptala jsem se ho jak se jmenuje. Odpověděl : ,,Jake".
Další den...
Jako každé ráno jsem šla na pole, řekla jsem Jakovi ať jde se mnou.
Byla jsem ráda že šel se mnou, aspoň byla zábava. Po hodině dřiny jsme šli do kuchyně, kde nám Dave udělal oběd. Měli jsme rýži s masem. Bylo to asi nejlepší jídlo za celý ten týden. Po obědě jsme si šli lehnout. Když jsem se vzbudila, uviděla jsem jen Jake jak spí, ale Dava hsem nikde neviděla. Prošla jsem celej tábor ale Dave nikde. Čekala jsem 30 minut a pořád nic. Začínala jsem se bát. Jake stále spal a za to jsem byla ráda. Nechtěla jsem mu říkat že Dave je v labyrintu. Co když se už nevráti? Co když se mu něco stalo? Stále jsem si v duchu opakovala. Jake se pochvíli probudil a řekl mi že bylo dobré, kdyby jsme postavili rozhlednu. Řekla jsem mu že ano, protože to nebyl špatný nápad. Šli jsme do lesa a nasekali dříví, které jsme odnesli na místo, kde by mohla stát rozhledna. Pustili jsme se do stavění rozhledny. Byla to těžká práce, Kterou jsme ale zvládli. Pochvíli, když už jsme byli v polovině rozhledny jsem prohlásila že je čas na večeři. Nechala jsem Jaka aby eště něco dodělal, ale ať to nepřehání že to nemusí hned první den dodělat. Udělala jsem nám placky s ovocem, které nám začalu pomalu docházet. Když jsme jídlo snědli Jake se mě zeptal kde je Dave. Odpověděla jsem mu : ,, Je v labyrintu" Podle mého obličeje poznal že mi je smutno a že o něj bojí. Šel ke mě a objal mě. Bylo to od něj hezký. Brala jsem ho jako mladšího brášku. Jake řekl : ,,Bojím se" smutně se na mě podíval a já řekla že nemusí že to Dave zvládne. Pochvíli jsme šli k houpacím sítím, kde jsme spali. Jake se pořád klepal ne kvůli zimě ale kvůli strachu o Dava. Zeptal se mě jestli si nemůže lehnout ke mě že se bojí. Odpověděla jsem mu že ano. Celou noc jsem nespala. Měla jsem o něho strach. Po pár minutách jsem usnula. Vstávej! No tak.... Slyšela jsem Jakuv hlas. Otevřela jsem oči a koukla jsem na něho. Zeptala jsem se ho co se děje a on že Dave lěží u labyrintu. Neváhala jsem ani minutu a rozeběhla se k bráně. Když jsem doběhla k němu byl od krve a užknutej od distrojda. Popadla jsem ho kolem ramen a rychle šla k ošetřovatelně. Položila jsem hi na lůžko a přívázala jsem mu ruce a nohy. Potom jsem vzala léky a šla k němu. Naklonila jsem se a on otevřel oči. Měl je celé prolité krví. Bála jsem se ale musela jsem ho zachránit. Začal volat že nás chtěl záchranit ale že distrojd byl rychlejší. Řekla jsem mu že ti chápu. A vrazila mu do srdce iněkci s protijedem. K večeru jsem za nim zašla, abych se podívala jak mu je. Měl oči otevřené a už né tak moc zalité krví. Zeptala jsem se ho jak se mu daří a on že je to lepší. Usmala jsem se na něj. Pochvíli řekl že se bojí že se nevylečí. Já mu odpověděla : ,,Vyléčíš to zvládneme.
