Sofia [pozastaveno]

Reklama nebo proroctví?

Byla to spíš reklama trochu mě to vyděsilo, a tak jsem zbystřila, abych zjistila o jakou reklamu jde, protože mi to připadalo povědomé. Na obrazovce se ukázal obličej nějakého pána a poté se kamera odtáhla. Pán se pak otočil, ukázal za sebe a za ním byl vidět palouk uprostřed lesa a... a náš kostelík! Vyděšená jsem vypnula televizi a šla si do pokuje pustit CD od Eda Sheerena, nezabíralo to tak jsem si pouštěla další CD s jinými interprety. Vždy mě uklidní jen hudba, ale tentokrát jsem byla tak vyděšená, že jsem nedokázala v noci usnou. Tak jsem zapnula notebook a pustila jsem si komedii. Hlava mi to nebere, musím zjistit co se to tu děje. Zítra se tam půjdu podívat. Možná bych měla nejdřív zjistit co se to tom místě píše.
Když tak koukám na ten internet, docela mě to děsí. Prý na to místě bývala cvokárna, ale nějakej šílenec utekl a povraždil tam 23 lidí a všem po smrti vyřezal na rukce, nohy nebo břicho číslo 666. "To příšerný!" řekla jsem si pro sebe. Najednou jsem slyšela jak někdo hází na moje okno kamínky, ale to je zvláštní nejbližší budova je tu právě ten kostelík.... docela jsem dostala strach. Zaklapla jsem notebook a snažila se usnout.
Ráno jsem se probrala asi kolem 7 hodiny a šla jsem se podívat to jeszli se mi to večer jen zdálo nebo ne. Když jsem došla k oknu, zděsila jsem se, protože bylo cele poškrábané a na parapetu bylo jen pár kamínků. "Kdo to sakra byl?" říkala jsem si pro sebe, když jsem uslyšela jak mě babička volá, abych šla na snídani. "Už se nemůžu dočkat, mám obrovský hlad." řekla jsem a babička se na mě jen usmála a podsla mi talíř s lívanci.
Po snídani jsem se oblékla do  teplejších věcí a už jsem chtěla vyběhnou ven, když mě babička zastavila. "Kam tak pospícháš?" usmála jsem se na ní a odpověděla; "Jdu pro dřevo a lesní ovoce ať máme co na lívance." Babička mi se usmála a pustila mě ven.
V kumbále jsem si vzala košík a do něj džbánek, který jsem si vzala v kuchyni. Nemohla jsem se dočkat až se rozběhnu do lesa, tam jsem se cítila vždy sama sebou. Je tu klid a ptáčci tu zpívají, když jsem však doběhlq na okraj lesa trochu mě zamrazilo, protože se mezi stromyozval hlas, který volal mé jméno.
"Ha...haló? Je tu někdo?" Byla ve mě maličká dušička, když jsem se zeptala, ale nikdo neodpověděl. Řekla jsem si, že se mi to asi jen zdálo a začala jsem sbírat borůvky a maliny, sem tam i nějakou jahodu.
Zase to volání... bála jsem se, ale na druhou stranu jsem chtěla vědět kdo to je, tak jsem se rozhodla a šla za hlasem.
Čím blíž jsem byla kostelíku, tím víc hlasů volajících o pomoc jsem slyšela. Bylo to opravdu děsivé.
Najednou mi někdo sáhl na rameno... Příšerně jsem se vyděsila a prudce jsem se otočila, ale za mnou nikdo nebyl...
Chtěla jsem se vrátit do chaty, ale už nevím kudy jsem šla. Připomínalo mi to pohádku o Jeníčkovi a Mařence. "Proč jsem sem vůbec chodila. Teď přijdu do chaty pozdě a babička mi vynadá." řekla jsem si. Byla jsem na sebe hodně naštvaná a smutná, že sklamu babičku. Tím směrem co jsem stála, tím jsem se také rozběhla. Běžela jsem docela dlouho, ale vyběhla jsem z lesa kousek od cesty, kterou znám. Byla to cesta do naší chaloupky a já se radovala, že ještě není tma a nesklamu babičku.
"Babi, jsem doma!" zavolala jsem už u dveří, ale nikdo se neozval. Šla jsem do kuchyně a nikdo tam nebyl, počkat vedle hraje televize. "Babi! Jsi tu?" zavolala jsem, ale zase nic. Vešla jsem do pokoje, když jsem se podívala na televizi, tak opět hrála ta samá reklama. Bylo hodně děsivé. Po chvíli jsem slyšela v babiččině ložnici ránu. Ihned a bez váhání jsem se tam rozběhla. Bylo tam jen otevřené okno a na podlaze leželo polínko s malinkým papírkem v barvě krve...

Omlouvám se za mou nepřítomnost, ale bylo to z technických důvodů, a proto je tato kapitola krátká.
Jsem ráda, že to někdo čte a doufám že vás potěší i tato část. :) komentář potěší
PS: děkuji za pochopení :)