Sofia [pozastaveno]

"STEZKA ODVAHY"

Konečně ten tvor usnul a já se mohla nepozorovaně proplížit do kuchyně a přes rozbité oknu ven.
Teoreticky by to šlo, ale teď ta praktická část.
Pomalu a co nejvíc potichu, co mi to jen šlo, jsem odsunula skříň. A odemknula dveře. Ozval se tichý, ale pronikavý zvuk zámku.
Bála jsem se, že se ta stvůra opět probudí.
Naštěstí se tak nestalo a já jsem se opatrně po schodech dostala do chodby a poté do kuchyně. Zavřela jsem za sebou dveře a rychle jsem se snažila otevřít okno.
Po 10ti minutovém boji s páčkou jsem okno konečně otevřela a vyskočila ven na trávník.
Po té fobě strávené ve strachu v jedné místnosti jsem se cítila jako pták, najednou jsem byla volná.
Po chvíli mě to přešlo.
Sice jsem volná, ale jsem sama. Po chvilce jsem za sebou slyšela rámus vycházející z baráku, tak tu asi tak sama nejsem a s touto myšlenkou jsem začala utíkat k lesu. Větší stezku odvahy už asi nikdy nezažiju. Běžela jdem, jak rychle jsem mohla a držela jsem se pravidla 'neotáčet se za sebe'.
Už jsem na kraji lesa, konečně. Vběhla jsem do něj a les, jako by se za mnou zavřel. Našla jsem starou stezku lesní zvěře.
Rozběhla jsem se po ní hluboko do lesa.
Všechny ty zvuky ptáků a ševelení listí bylo neskutečně uklidňující. Nevěděla jsem kam stezka vede, ale chtěla jsem být co nejdál od té stvůry. Což se mi snad povedlo.
Doběhla jsem na Jelení paseku.
Chodívala jsem sem sledovat s dědou jeleny, když sráželi staré parohy.
Najednou mi v hlavě svitlo. Na kraji palouku je malá hájenka. Stavěl ji tatínek s dědou, to jsem byla ještě hodně malá. Posteskla jsem si, ale brzy mě probudila realita. Za mnou zašustilo křoví a já se rozběhla k hájence. Bylo to jediné bezpečné místo. Rychle jsem zabouchla dveře, ale nebyl tu klíč. Odsunula jsem ke dveřím stůl a začala jsem hledat nějaké svíčky a zápalky nebo nějakou baterku, abych tu nebyla po tmě. Nikde nic...
Hledala jsem věci po hmatu a našla jsem dalekohled, který mi je momentálně na nic.
Klika dveří se začala hýbat... To snad ne...
Ta věc mě vystopovala. Snažila jsem se ani nehlesnout a schovat se. Došla jsem ke skříni a schovala se uvnitř.
Najednou něco prasklo... řekla bych, že to byly dveře. Slyšela jsem, jak něco těžkého jede po podlaze... asi stůl. Už byli slyšet jen kroky a dýchání. Blíží se ke mně.
Otevřely se dveře skříně a se se v rohu klepala strachy, už jsem si myslela, že to bude můj poslední pohled. Zvedla jsem hlavu, ale stál tam nějaký neznámý muž.
Nikdy v životě jsem ho neviděla, ale on mě oslovil jménem. Vypadal sympaticky.
Promluvil na mě; "Co tady děláš? Proč nejsi doma, děvče?" Já... Já jsem utekla. Nemohu mu říct co se stalo, myslel by si , že jsem blázen. A co pak? Co by pak udělal?....
"Proč jsi utekla, co se ti stalo?" Jedná jeho otázka střídala druhou a já nenacházela slova. Nemohla jsem mu říct nic. Začala jsem brečet...

Snad se vám tato kapitola líbila. Já věřím, že ano. Můžete se už těšit na další, která vyjde tento nebo příští týden.
Xoxo ❤😉 Veruš