Math [Calum Hood fanfiction cz]

21. Kapitola

Něco na zlepšení dne, nevím jak vám, ale mě by se něco takového hodilo, třeba vaše komentáře O:) 

Nikdy mi nešlo vyjadřovat pocity, ale to, co jsem cítila teď, to jsem nedokázala vyjádřit už vůbec, v tom jsem byla nejhorší na světě. Můj život jako by nikdy předtím neexistoval a až v momentě, kdy jsme byli tak strašně moc blízko, tak moc, jak jen člověk tomu druhému může být, jako by to vše začalo. V ten moment se vymazalo všechno předtím a já začala existovat znovu, od začátku, v tu chvíli, s tím intenzivním pocitem, s jeho rty na mých, s motýlky v břiše z jeho vůně všude kolem mě. Panebože, jak já chtěla tohle cítit tak moc, až nebudu moct popadat dech, jak moc jsem mu chtěla být na blízku.

Říkala jsem, že to nedokážu popsat.

Moje myšlenky jsou v jednom kruhu, jeho středem jsou samozřejmě jeho rty.

Měla bych se sebou něco udělat.

Třeba se nechat zavřít do místnosti bez východu a tupě se usmívat do zdi.

Možná, že bych byla v pořádku, kdyby to nebylo tak moc nečekaný, jak to bylo. Jenže to bylo zcela spontánní, teda náznaky tu byly, ale kdo by čekal, že mě natlačí na zeď a přilepí se mi na rty jak pijavice. Vyvedl mě z míry, dostal mě tak prudce do jiného světa a odtrhnul mě od života, o kterém jsem si myslela, že mi stačí.

Kdyby někdo uměl číst myšlenky, asi si myslí, že jsem blázen... A možná že jsem byla, naivní blázen, který snad věří v zázraky.

Když jsem druhý den vešla do třídy, kde Calum nečekaně pořád nebyl, čekali tam na mě 2 hrníčky, na našem místě, kde vždy sedáme. Usmála jsem se a sedla si k tomu, ve kterém byl čaj, a potěšeně zjistila, že není tak horký a já ho možná budu schopná vypít.

„Měla si pro mě dojít," slyšela jsem jeho hlas ode dveří kabinetu, kam jsem hned otočila hlavu. Nemám ve zvyku vyzdvihovat oblečení, které má na sobě, ale červená kravata mu slušela tak moc, že to budu rozdýchávat dost dlouho, ovšem ne tak dlouho, jako jeho doteky.

„V pohodě," řekla jsem jen, najednou jsem nevěděla, co odpovědět.

Popošel ke mně a sednul si na volnou židli a bez otázek přede mě položil papíry. Jen jsem na to chvíli tupě zírala a pak se do toho s povzdechem pustila, ačkoliv to nebylo zrovna to, co jsem chtěla dělat. Vládlo mezi námi doslova trapné ticho, téměř hmatatelné a já měla chuť se zvednout a rozeběhnout pryč, jenže něco mi to nedovolilo a potom, co jsem cítila jeho ruku, která se postupně propracovávala k mé dlani, jsem za to byla ráda. Vzal propisku, kterou jsem držela v ruce a vyndal jí z mého sevření, místo toho tam vložil svou ruku a já byla nucena se na něj podívat, i kdybych nechtěla – což nebyl tenhle případ.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat," řekl nervózně – to on byl ten nervózní?

„Poslouchám," přikývla jsem a čekala, co z něj vypadne.

„Po včerejšku," zastavil se a na tváři se mu objevil mírný úsměv. „Se tak úplně nedá ignorovat to všechno," jako by měl nutkání rozhodit rukama a obsáhnout tím celý prostor a všechny události dřívějších dnů, jenže bez toho aniž by odpojil naše dlaně, mu to nešlo, tak rukou jen mírně cukl. „A já vím, že budu znít jako puberťák, který nervózně koktá a snaží se uspět u dívky," nervózně se zasmál. „Ale chtěl bych tě poznat, protože mě jakousi zvláštní náhodou přitahuješ," protočil očima nad svou volbou slov a já se musela zasmát, byl tak strašně roztomilý, když byl nervózní. „Takže moje otázka v tomhle dlouhém nesmyslném monologu je vlastně prostá," pokrčil ledabyle rameny. „Půjdeš se mnou někam? Ještě to nemám úplně promyšlený, ale-" mluvil dál a nebyl k zastavení a já se pomezi pobaveného úšklebku musela donutit něco říct.

„Přestaň mluvit, Cale," zasmála jsem se a to ho donutilo zaseknout se. „Je sice mega vtipný jak plácáš jedno přes druhý a sám nevíš, co mluvíš, ale už to stačilo," dodala jsem, když jsem viděla jeho zmatený výraz. „A jo, někam bych šla," přikývla jsem rozhodně a jemu se na tváři konečně rozlil úsměv, na který jsem musela tak dlouho čekat.

„Dobře, pátek večer, v půl osmý kino, máš se tam jak dostat nebo tě mám vyzvednout?" ďolíčky v jeho tvářích byli neodolatelný.

„Myslela jsem, že to nemáš tak úplně naplánovaný," olízla jsem si rty, abych zamaskovala smích, který se mi přes ně dral.

„Možná jsem lhal," podrbal se na zátylku hlavy. Protočila jsem očima a pustila jeho dlaň, znovu chytla tužku a začala psát na papír, kde jsem měla rozpočítaný, respektive jen opsaný, příklad. Odtrhla jsem kousek, na který jsem napsala svou adresu a podala mu to.

„Budu čekat v sedm," usmála jsem se a zvedla se, s tím, že už je na čase se přesunout na jinou hodinu.

„Počkej," řekl, než jsem stihla udělat krok. „Něco sis tu zapomněla," dodal, aby mě donutil se otočit k němu. A opravdu jsem to udělala, se zmateným výrazem na tváři. Stál blízko u mě, neslyšela jsem, že se pohnul, ale byl tak blízko, že si v klidu a se sebevědomým úsměvem položil ruce na mé boky.

„Co přesně jsem si zapomněla?" Zeptala jsem se ve snaze zachovat si chladnou hlavu.

„Doufal jsem, že se zeptáš," řekl a sklonil se ke mně snad ještě blíž, těsně nad můj obličej. Zvedla jsem ruku, chvíli předtím, než se naše rty setkaly a dala mu jí před obličej, překvapeně se na mě podíval.

„Pusa až po prvním rande," vysvětlila jsem, dala jeho ruce pryč z mých boků a odcházela ze třídy, zmateně se za mnou díval.

„To už jsme trochu porušili, nemyslíš?" Zasmál se z druhé strany třídy.

„Ale to nikdo neví, ani my," odvětila jsem a vzala za kliku dveří.

„Nevím jak ty, ale já to nemůžu dostat z hlavy," křiknul na mě ještě, když jsem za sebou už zavírala dveře. Po té větě se na mé tváři rozšířil úsměv daleko větší, než tam byl před chvílí – a ten se taky nevyznačoval zrovna tím, že by byl malý.

Můj život se změnil tak moc, jak se jen dalo.

Možná, že po třech měsících, jsem se zamilovala do člověka, který by pro mě měl být v zakázané zóně. Možná, že tři měsíce stačili, abych ztratila hlavu.