Maybe I love you too...

1. Musím otěhotnět

(UPDATE: Rozhodla jsem se nejdřív projít a upravit kapitoly, co už jsem publikovala, než vám sem přidám další. Během posledních pár týdnů jsem si to všechno hezky urovnala v hlavě a půjdu do toho znovu od začátku. Pro víc info jsem vám nechala zprávu na mém profilu. :*)

Chtěla bych především říct, že nemám práva na Hunger Games, práva patří Suzanne Collins. Ale i přesto jsem si dovolila zkopírovat kousek z Vražedné pomsty a jen doufám, že mě za to nikdo nezažaluje nebo tak něco. :) Rozhodla jsem se tuhle fanfiction napsat z popudu kamarádky a taky prostě proto, že Hunger Games miluju. Vím, že to je trochu absurdní, protože president Snow by tohle asi nikdy neudělal, ale uvidíte sami, co má v plánu. Ještě se chci omluvit za toho Hurikána, ale Gale mi tam prostě neseděl. Naopak Effie je podle mě mnohem lepší než Cetkie, ale to je věc názoru. Doufám, že si to užijete a prosím zanechte dole koment, co si o tom myslíte.

-Zadek8

*: -_-_-_-_-_-WHO-RUN-THE-WORLD-?-GIRLS-!-_-_-_-_-_- :*

„Musím přiznat, že jsem rád, že jste vy dva prožili aspoň pár měsíců společného štěstí."

„Já rád nejsem," říká Peeta. „Škoda, že jsme nepočkali až na oficiální obřad."

To překvapuje dokonce i Ceasara. „I krátký okamžik štěstí je přece lepší než nic?"

„To bych si taky možná říkal Ceasare," odpovídá Peeta hořce, „nebýt toho dítěte."

***

Oh Peeto, co si to provedl? Zatáhl si nás do pěkného maléru. I když celkem pochybuju, že by hry zrušily jen kvůli zbouchnuté sedmnáctce.

„Oni ty hry nikdy nezruší," vyslovil Peeta nahlas to, o čem jsem já zrovna přemýšlela. „Jen jsem to zkoušel a asi to nemělo ani žádný pořádný smysl. Promiň, Katniss."

Chlácholivě jsem se na něj usmála. „Vždyť je to fuk. Akorát se teď budu muset chovat těhotně," odfrkla jsem si a zamyslela. „Jak se vlastně chovají těhotné ženy?"

„Hodně jí," odpověděl on se smíchem.

„Tak to my vůbec nebude dělat problém," podotkla jsem, což ho ještě víc rozesmálo.

Najednou dveře od výtahu cinkly, otevřely se a my se očekávajíce Haymitche nebo Effie postavili a šli jim naproti. Naše úsměvy nám zrzly na tvářích ve chvíli, kdy z výtahu pomalu vykráčel prezident Snow. Zastavil se přímo před námi a přimhouřil na nás ty své jedovaté oči.

„Omlouvám se, že jsem vás musel vyrušit v tuhle večerní hodinu, ale myslím, že moje prohlášení celkem spěchá," pronesl znuděným hlasem, přesně tak jako vždycky. Zajímalo by mě, jestli je to za všechna ta léta naučený výraz, aby lépe skrýval své emoce a nebo prostě žádné emoce vůbec nemá. Upřímně, ta druhá možnost by mě vůbec nepřekvapila. Jenže on pokračoval. „Rozhodl jsem se, že kvůli pobouřenosti kapitolských občanů letos nepůjdete do hladových her," řekl a čekal na naši reakci. Počkat, cože? Nejdřív jsem si myslela, že mu nerozumím a asi jsem se podle toho i tvářila, takže to rozvedl. „Chci tím říct, že můžete jet domů. Na shledanou a těším se, až uvidím vaše dítě."

„Děkujeme vám, jsme vám moc vděční," poděkoval Peeta a potřásl si se Snowem rukou. Ten hned poté zmizel ve výtahu. Jeho výraz se po celou dobu nezměnil, tvářil se přímo znuděně, ale v očích měl jakousi jiskru. Byl šťastný, že nás zahnal do kouta s tím těhotenstvím, ale zároveň chtěl, abychom oba zemřeli ve hrách.