Maybe I love you too...

7. Musím to vědět

Tahle je hodně hodně krátká a jen taková zaplňovací, brzy se dostanu k bližšímu jádru věci.

Používáte výraz "spoko"? Protože já jsem teď taky spoko. :D

-Zadek8

-.-.-.-.-.-.-.-.-D-.-O-.-N-.-'T-.-.-C-.-A-.-R-.-E-.-.-.-.-.-.-.-.-

„Za jak dlouho to poznám?" vyhrkla jsem zničehonic a máma se na mě nechápavě podívala. Seděla jsem na gauči v mém prvním domě ve vesnici vítězů a už poměrně značnou dobu se dívala jen tak do prázdna s hlavou přeplněnou myšlenkami.

„Za jak dlouho poznáš co?" zeptala se ona a zamračila se. Přestala krájet asi tak desátou mrkev – dělala polévku pro případy jakékoli nouze, kterou chtěla potom zamrazit; upřímně její chápání moc nepobírám, ale zakazovat jí to nebudu - a pořádně se na mě podívala, jako by se mnou bylo něco v nepořádku. A kdo ví, třeba i bylo.

„Že jsem těhotná," dořekla jsem a jí se na tváři objevilo pochopení, načež se zamračení prohloubilo.

Před chvílí jsme se s Peetou vrátili z města a po tom všem, co se už dneska odehrálo, jsem se jen chtěla na chvíli podívat za mojí matkou. Možná proto, že se Peeta usmířil s tou svojí. A nebe z toho důvodu, na který jsem se jí právě zeptala.

„No, já samozřejmě nemám žádné přesné lékařské potvrzení, ale... bože můj, nikdy jsem si nemyslela, že ti tohle budu říkat už v sedmnácti," zašeptala a rukou se prohrábla ve vlasech, jako by si chtěla urovnat myšlenky. Utřela si ruce do zástěry a ustoupila od kuchyňského pultu. Posadila se vedle mě a položila mi ruku na koleno. „Holčičko moje, musíš mi slíbit, že ať se stane cokoliv, všechno mi to řekneš, ano? Se vším ti chci pomoct. Vím, že mi nevěříš od té doby co..." zatavila se na chvíli a zahleděla do dáli, potom rychle zavrtěla hlavou a zase se podívala na mě, „Asi sis nikdy nepředstavovala, že budeš mít dítě. Nikdy jsi žádné nechtěla, vím to. Takže chci, abys věděla, že tu pro tebe vždycky budu," ujistila mě a usmála se. Byl to nádherný zahřívající úsměv, který šel přímo od srdce. Takové máma moc často neukazuje. To jsem po ní asi zdědila. A právě ten úsměv mě donutil přikývnout. Ona taky přikývla, možná aby si znovu urovnala myšlenky. Potom se zhluboka nadechla.

„Takže, jak už jsem řekla, nemám přesné lékařské údaje. Po pár týdnech začneš být unavenější. Budeš mít velkou chuť k jídlu. Jsem si jistá, že o to se Peeta rád postará," zasmála se bez stopy humoru v hlase. Snažila se na téhle situaci najít něco lepšího a já jí za to byla vděčná, i přesto, že to moc nefungovalo. „Tvoje krvácení nepřijde a čas od času se ti bude dělat špatně od žaludku. Každá žena to má trochu jinak."

Znechucení na mé tváři ji rozesmálo. „Není to zas tak hrozné, jak to zní, Katniss." Natáhla ruku a pohladila mě po vlasech, jako to dělávala, když jsem byla malá. Bylo to fajn, jen zavřít oči a připadat si zase jako ta devítiletá malá holka, která se ještě nemusela starat o těžkosti dospělého života. Tehdy byl život fajn. Jak to vždycky říkaly ty oblíbené děti ve škole? Jo, byla jsem spoko. Hodně spoko.

Ale to skončilo, když mi bylo jedenáct.

Teď se jen snažím přežít.