Už toho mám tak akorát po krk! Tak fajn. Tohle není tak úplně depka, ale taky nic příjemného.
A rozhodně to s depkou souvisí. Jak taky jinak...
Víte, když na tom nejste psychicky dvakrát nejlíp a každý den po vás vyjíždí někdo, koho jste ještě tak před měsícem považovali za kamarádku, tak to není úplně optimální.
Jsem v teď ve tmě. Tma to je tak hustá, že neexistuje cesta, která by šla ven.
Jasně. Občas se objeví výboj čehosi. Snad i radosti.
Jenže víte vy co to vůbec je?
Žijete v neustálé tmě. Bojíte se, kdy se něco stane, kdy už to nevydržíte.
Kruci, proč to musí být vždycky a bezpodmínečně takhle.
Nic, naprosto nic by to nebylo, kdybych měla ty dvě. Jenže ty už jsem s největší pravděpodobností taky tak na 80% ztratila.
S tou jednou se vídám jednou, možná i semtam dvakrát do měsíce, což je opravdu málo. Jo, jasně. Každý den si píšeme a tak, ale to prostě není ono.
Je veřejně známo, že energie se předává levou rukou, zatímco pravou energii od dané osoby přijímáme.
Přesně k tomuto účelu bych teď ty dvě tak moc potřebovala.
Ony by mi dokázaly pomoct. A já to vím.
Jistě, to víte, že jsou i jiné osoby, které mi tu náladu zlepší, ale to je tak nepatrný zlomek, že v mém mozku, kde je opravdu jen tma, je to jen nepatrný záblesk čehosi.
Snad mi ten záblesk má připomínat to, co bylo dřív, a tudíž mě uzavírat do ještě hlubší deprese.
Ale sakra! Proč musim být tak negativní pořád? To už není normální!
Já nevím. Možná to tak doopravdy je, ale co když mi to má připomínat to, že až tuto tmavou část překonám, tak se bude neustále zesvětlovat a zesvětlovat, až budu zase nakonec ve víru poměrně radostného dne?
Opravdu by toto bylo možné? Víte, popravdě... Já už ničemu nevěřím. Zřejmě jsem tento boj předem vzdala, či tak něco, ale já už opravdu nevěřím, že někdy bude líp.
Ta osoba tu stejně bude vždycky. A bude mi že života dělat peklo, ať chci nebo ne.
A deprese?
Ta somozřejmě nesmí být opomíjena, neboť ta je téměř v první řadě.
To ona je ten hlavní důvod, abych to vydávala předem.
Život s depresí je tak neskutečně těžký.
