Tahle část bude trochu kratší než ta předchozí,ale podle té osoby co už si to četla bude pěkně psycho. ;-)
Znáte ten pocit,když už nemůžete jít dál,kdy byste si nejradši rozřezali žíly a tak ???
Tak teď si to vaše vynásobte milionem a jste tam.
Říkám tomu okraj propasti.
Je to přesně ten den,kdy se mi nic nedaří a moje nálada je nízko pod bodem mrazu. Takovej ten den,kdy vyjedete po kterékoli osobě, ikdyž za to ta(ten) dotyčná(ý) nemůže. Což je samozřejmě špatně.
Ten den,kdy by bylo nejlepší se zahrabat a zůstat v té zemi navždy. Den Blbec.
Tahle depka přichází prakticky každý den.
Jsou jen malé a velmi nepravděpodobné výjimky,kdy jí nepotkam.
A za ty výjimky jsem pak já děsně ráda.
Ale už zase !!! Moc se rozjíždim... Fajn,pokračujeme dál.... Já říkám,že jsem při psaní moc roztěkaná.
Když tak nad tím přemýšlím,tak asi ani nevím,jak tu depku popsat.
Moment !!!
Mám to..
Představím vám tu depku asi takhle: Stojíte na kraji propasti. Stojíte tam a pohráváte si s myšlenkou,jestli by nebylo lepší skočit dolů.
Možná,že i bylo,říkáte si.
Tak se procházíte po okraji a pak jsou jen dvě možnosti. Buď spadnete a nebo ne.
Docela často si lidi přejou,aby spadli,ale to je samozřejmě taky špatně.
Zase jsem ve škole.
Zase s nima,ale s jinou(a opovažuju se říct i horší)depkou.
V jednu chvíli mám pocit,že už to nezvládnu. Jako bych se neudržela a spadla. Možná taková kombinace několika depresí.
Možná, že kdybych u sebe měla něco ostrýho,tak si rozřežu ruce na kousíčky,protože tohle fakt nezvládám.
Všechny dokážu ustát,jen tuhle ne,ale dokážu jí celkem důvěryhodně skrývat.
Aspoň něco,když už....
Tak jo,tohle je konec,moc bych to okecávala a pak bych ztrácela náměty na další části.
Omlouvám se za to,že byla tak krátká,ale já teď proplouvám z jedný depky do druhý.
