Jednodílovky (normal i 13+) :3

31 - Children love (Louis Tomlinson)

Jak bych začala? Sedím na houpačce před našim domem a čtu si své zápisky z deníku. Na mysli mi vytane jedna vzpomínka...

*Flashback*

*Loui, okamžitě mi tu panenku vrať,"hádám se s Louisem, když si hrajeme ve školce. „Co za to?"poškrábe se na hlavě a pak řekne něco, co bych nečekala. „Dej mi za to pusu,"šibalsky se usměje. „Tak to si ji nech,"urazím se a jdu od něj pryč. Po chvíli mi to ale nedá. Přicupitám za ním a dám mu pusu na líčko. „To neplatí, to musí být opravdová pusa, jakou si dávají maminka s tatínkem,"řekne. Nakloním se a dám mu pusu. „Stačí?" „Tady ji máš zpátky,"usměje se a odchází pryč. Kdo by řekl, že tohle bude začátek našeho příběhu?

*End of flashback*

Na mysl mi přijde další vzpomínka. Tentokrát už ze základky, ze 7. třídy.

*Flashback*

Lou mě pořád pošťuchoval, smáli jsme se spolu, blbnuli, chodili ven. Pak se to ale všechno jako lusknutím prstu změnilo, když se zamiloval do mojí spolužačky. Úplně mu vymyla mozek, ať se se mnou nebaví, vždyť přece má ji a to stačí. Lou se tenkrát se mnou přestal úplně bavit a mě to hrozně mrzelo. Ale ta jejich „láska" netrvala dlouho, když Lou zjistil, že ho nemiluje. Skončilo to tak rychle, jako to začalo. Louis byl tenkrát na mě vážně hnusný, takže jsem mu tak lehce nemohla odpustit. Naše odcizení trvalo až do 9. třídy. Lou se mi tenkrát omluvil a já omluvu přijala a všechno bylo zase jako dřív. Skoro bylo. Když jsem se zamilovala já, Louis to špatně nesl. Většinu času jsem trávila se svým klukem a na něj mi skoro nezbýval čas. Ale snažila jsem se mu to vynahradit. Časem jsem zjistila, že mě ten kluk neměl na nic jiného, než na to, že si chtěl užít, což jsem mu nedovolila a rozešla se s ním. A pak jsem slavila 16. narozeniny, o prázdninách, než jsme nastoupili společně na střední. A tam se to stalo. Poprvé za tu dlouhou dobu od školky jsme se políbili. Byli jsme trochu opilí, ale ne moc, abychom nevěděli, co děláme. Bohužel, Louis pak dělal, jako by se to nestalo. Tohle mezi náma pokračovalo až do druháku, bavili jsme se spolu, ale bylo to jiné. Nebylo to prostě to kamarádství, co mezi námi až do té doby bylo. Ale pak, jednou, když mě Lou doprovázel domů, zrovna začalo pršet a my se utíkali schovat pod střechu. A tam se to stalo. Tam mě políbil. Vytáhl mě na ulici a my se líbali pod kapkami deště. „Byl jsem blázen, odmítal jsem si připustit, zamiloval jsem se do tebe, Libby,"usmál se a čekal na mou odpověď. „Louisi, celou tu dobu jsem se do tebe zamilovávala,"políbíme se. Louis mě chytl za ruku a šli jsme k nám domů. Převlékla jsem se do suchého oblečení a pak jsme s Louisem sledovali film a tulili se k sobě. Začali jsme spolu chodit a nesnažili se to ani nějak tajit. Naše chození trvalo až do čtvrťáku, ale pak se to zvrtlo na stužkováku, kde se Lou opil a vyspal s mojí spolužačkou, která mi to velmi ráda popsala, takže jsme se s Louisem strašně pohádali, ale zkusili jsme si dát další šanci. Jenže už to nebylo to samé jako předtím. Rozhodli jsme se to ukončit. Každý jsme šli na jinou výšku, do jiného města, přestěhovala jsem se daleko od něj. Náhoda mě ale zase po 2 letech zavedla zpět.

Zrovna jsem se chystala jít ven s kamarády, když mi zazvonil telefon. Paní Tomlinsonová. Okamžitě jsem hovor vzala. „Libby, musíš okamžitě přijet, Louis měl autonehodu, leží v nemocnici, prosím, přijeď,"tentokrát jsem nezaváhala ani minutu, nasedla do auta a jela za ním. V nemocnici jsem potkala paní Tomlinsonovou. Okamžitě ke mně přišla a objala mě. „Děkuju Libby, že jsi tady,"řekla mi se slzami v očích. „Co se stalo?" „Louis jel jako obvykle domů, když do něj v protisměru narazil nějaký opilý řidič, smetl ho ze silnice a auto narazilo stromu. Není na tom vůbec dobře, právě ho operují,"plakala. Moje pocity, které jsem se k němu snažila smazat, zase vypluly na povrch a já se rozplakala. Seděly jsme na nemocniční chodbě asi něco přes 4 hodiny, když se otevřely dveře od sálu a já okamžitě vstala a šla naproti doktorovi. „Pane doktore, jak je na tom?"zeptala jsem se a doktor mi odpověděl. „Měl vážné vnitřní krvácení, otřes mozku, roztříštěné zápěstí, podařilo se nám zastavit krvácení, ale jeho stav je pořád velmi vážný,"řekl mi. „Mohla bych ho prosím vidět?"zeptala jsem se. „Jste jeho rodinný příslušník?"zeptal se. „Ano, je to jeho přítelkyně,"odpověděla za mě jeho máma. „V tom případě pojďte se mnou, ale jen na chvíli,"následovala jsem ho do dveří. „Máte 15 minut,"zabouchl za sebou dveře a odešel. Louis tam bezmocně ležel na posteli, kolem něj pípaly přístroje a on spal. Jen přístroje ukazovaly, že žije. Když jsem přistoupila k posteli, políbila jsem ho na čelo a z oka mi spadla slza. Říká se, že když odejdete, tak zapomenete, jenže já nikdy nezapomněla, ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to.

„Lou, odpusť mi, že jsem tě opustila. Prosím, neopouštěj teď ty mě, snažila jsem se na tebe, na nás zapomenout, ale nešlo to. Stále tě miluju Louisi,"slzy mi stékaly po tváři a když jsem vzala za kliku, ozval se jeho hlas. „Nikdy jsem tě nepřestal milovat a snažil se zapomenout, ale nešlo to, neopouštěj ty mě, prosím,"okamžitě jsem se rozeběhla k posteli a opatrně jej objala. Přitáhl si mě k sobě a sladce mě políbil. „Už nikdy mi to nedělej, víš, jaký jsem o tebe měla strach, mohl jsi umřít,"setřel mi bříšky prstů slzy z obličeje a usmál se. „Ale já jsem tady, mám tuhý kořínek, neboj, ještě tě tady budu otravovat hodně dlouho,"dloubla jsem do něj a oba jsme se usmáli. „Neměla bych jít sestře říct, že jsi se vzbud-,"nestihla jsem doříct a on mě líbal. Netuším, jak dlouho jsme tam tak byli, když přišla sestra, hned šla za doktorem. „Měla bych asi jít, aby mě nevyhodili,"řekla jsem. „To nemůžou, když řeknu, že chci, abys tu zůstala,"pohladil mě ruce a pak je spojil. „Stejně půjdu, musíš se šetřit a odpočívat, přijdu zase zítra,"usmála jsem se, věnovala jsem mu jeden polibek a pak odešla. Když jsem řekla paní Tomlinsonové, že Lou se probral, utíkala do jeho pokoje. Přišla jsem domů a byla šťastná, kdyby to Louis nepřežil, nezvládla bych to tady bez něj. Prostě moje srdce patří jen jemu a kdyby umřel, moje srdce umře společně s ním. Dala jsem si sprchu, odlíčila si rozmazané oči a usnula na gauči v obýváku při poslouchání písniček. Jeho stav se stále lepšil, chodila jsem za ním každý den a pak ho propustili domů. Konečně. To bylo před 2 lety.

*End of flashback*

Zrovna jsem si psala do deníku, když mě jeho silné ruce objaly kolem pasu. „Ahoj, lásko, copak si pěkného píšeš?"zeptal se mě. „Spíš jsem si jen četla své staré zápisky,"usmála jsem se. Sedli jsme si na lavičku u mě na zahradu. „Mám pro tebe nabídku, Libby, co kdybych ti řekl, že jsem nám koupil dům, kousek odsud? Budeš už navždy se mnou?"čekal na mou odpověď. „Nepřeju si nic jiného než strávit zbytek svého života s tebou, Lou,"usmál se na mě a já spojila naše rty. To, co se stalo, se stalo před 2 lety. Teď je mi 24.

S Louisem spolu bydlíme a jsme šťastní. Čekáme spolu mimčo. A Lou mě požádal o ruku a já nemohla říct nic jiného než ano. Ale já se na to těším. Protože ho miluju, víc než cokoliv jiného na světě ♥