Jednodílovky (normal i 13+) :3

7. Unexpected meeting (Louis Tomlinson)

Tak moc jsem se těšila domů, na svého přítele, letos jsme měli slavit naše výročí. Blížila jsem se domů a odemkla byt, šla jsem ho hledat, měl by být doma a pak uviděla něco, co jsem vidět neměla. Viděla jsem ho nad jednou blondýnou. To pro mě byla poslední kapka. „Co to jako má být? Okamžitě si sbal svoje věci a vypadni, hned!"zakřičela jsem. „ A ty taky,"ukázala jsem na tu holku a ona okamžitě vystřelila pryč. „Ale zlato, už se to nebude opakovat, snažil se mě uchlácholit, ale marně. „To už jsem jednou slyšela, okamžitě si sbal věci a vypadni, protože v tomhle bytě už nebydlíš"řekla jsem mu. Počkala jsem, než si sbalí věci a vyhodila ho. „Tak moc jsi mě zklamal," a zabouchla za ním dveře. Po chvíli jsem se rozhodla jít projít. Vzala jsem sluchátka a šla ulicemi Londýna. Obvykle mi to pomáhalo, což byl i tento případ. Procházela jsem ulicemi Londýna a nakonec zamířila na lavičku do parku k Temži, kde byl výhled na Big Ben. Slzy se mi koulely z očí a já nemohla přestat plakat. Vzpomínala jsem na ty nádherné zážitky, co jsme spolu zažili, všechno je to pryč a už se to nevrátí. Vážně jsem ho milovala a on mě sprostě už podruhé podvedl. Slzy mi stékaly po tváři a já byla zničená. Najednou mi někdo poklepal na rameno. „Jsi v pořádku, nepotřebuješ něco?" Díval se na mě jeden kluk, měl krásné modré oči, rozcuchané vlasy a na sobě měl bílé tílko a černé skinny. Byl pěkný, to jsem musela uznat. „Ne, nejsem v pořádku, ale nevím, zda mi s tím můžeš pomoct," usmála jsem se na něj. „Můžu se o to alespoň pokusit?" „Samozřejmě, že můžeš."odpověděla jsem mu. Přisedl si vedle mě a já si s ním povídala, o tom co se stalo. Potom jsme se začali bavit o nás, co nás baví a o dětství. Snažil se mě rozesmát, což se mu i částečně dařilo. „Mohl bych být smělý a pozvat tě na kafe, tedy pokud chceš, nechci na tebe spěchat, jestli je to pro tebe brzy, tak to poch-„samozřejmě, půjdu velmi ráda, skočila jsem mu do řeči a usmála se na něj. Vybral jednu útulnou kavárnu a tam jsme seděli, povídali si, pili kávu a smáli se, dokud nás obsluha neupozornila, že už budou brzy zavírat. Tak jsme tedy vstali, chtěla jsem si za svoje latté zaplatit, ale Louis trval na tom, že to zaplatí. Pořád jsme si měli co říct. Začalo se stmívat. „Asi bych raději měla jít domů, jsem unavená, jestli ti to nebude vadit,"řekla jsem. „Samozřejmě, já to chápu, potřebuješ si odpočinout, můžu být tak drzý a poprosit tě o číslo?" usmál se na mě. „Můžeš, tady je,"řekla jsem a nadiktovala mu ho. „Ještě tě radši doprovodím domů,"řekl a doprovodil mě až před dveře mého bytu, bylo to od něj milé. „Tak se tedy rozloučíme, tak si pořádně odpočiň, ještě se ti ozvu,"řekl a dal mi pusu na líčko a odešel. Odemkla jsem dveře bytu. Byl tak prázdný. Poklidila jsem špinavé nádobí a prádlo. Klíče mi vrátil, takže nebyla šance, že by se tu nepozorovaně někdy dostal. Napustila jsem si vanu a naložila se do ní. Přemýšlela jsem nad dnešním dnem a nad Louisem, který mi ho zlepšil o 100 procent. S ním jsem se cítila, jako by se nic z toho nestalo, zapomněla na svoje problémy a starosti. Převlékla jsem se do pyžamka a zalezla pod peřinu se sluchátky. Po chvíli jsem usnula. Ráno mě probudila sms od Louise, jestli nechci něco podniknout. Užili jsme si den plný smíchu a zábavy, šli jsme na pouť na kolotoče. Nespěchal na nic a nic si nedovolil. Byla jsem za to ráda, nebyla jsem na to připravená. Dny plynuly a já den za dnem cítila, že kdykoliv jsem byla s ním, cítila jsem příjemné šimrání v břiše a cítila se úplná. Pozval mě večer na večeři a potom jsme se šli projít. Sedli jsme si na tu lavičku, na které jsme se poznali. „Lou, ráda bych ti něco řekla,"řekla jsem a chtěla pokračovat, ale Lou mě zastavil. „Zamiloval jsem se do tebe už od prvního dne, co jsme se potkali, ale chtěl jsem ti dát čas, aby se tvé srdce zahojilo,"usmál se na mě. „Sebral jsi mi všechny slova, ale v podstatě jsem ti chtěla říct, že jsem se taky zamilovala,"usmála jsem se a pak jsme se políbili, sladce a něžně. „Tak moc tě miluju,"řekl Lou. „Taky tě hrozně moc miluju"usmála jsem se. Chytli jsme se za ruce a chvíli se procházeli po Londýně, dokud se nezačalo stmívat. „Měli bychom jít domů,"řekl Lou. „Ano, to měli, k nám domů, tedy jen, jestli chceš,"řekla jsem. „Chci a moc rád,"usmál se na mě Lou a vyrazili jsme směrem k teď už našemu bytu. Od té doby spolu bydlíme a pořídili jsme si štěňátko.