Dopisy nikam

2. Lepší svět

Neuběhly ani dva dny od prvního dopisu, když jsem zase ucítila tu nutkavou potřebu vypsat se ze svého trápení a smutku. Nenáviděla jsem být sama doma a ještě více jsem nenáviděla vracet se každé odpoledne ze střední školy Jamese Madisona do prázdného domu. Střední škola byla jen další černou skvrnou na mém životě. Střední škola znamenala první zařazení do společenského žebříčku a nebudu vám lhát, moje postavení bylo velice, velice mizerné. 

Milý příteli, omlouvám se za předchozí dopis. Je to více než týden, co můj bratr Ryan umřel a asi je hloupost sdělovat tohle někomu, koho vůbec neznám. Jenže já vlastně neznám nikoho. Nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit a trápí mě to. Víš, někdy si přeji, aby to všechno skončilo a aby si moji rodiče uvědomili, jak strašně se ke mně a k Ryanovi chovali. Aby jim došlo, jak moc sebestřední a bezohlední byli ke svým vlastním dětem. Jenže na to abych si vzala vlastní život, jsem moc velký srab. Takže doufám, že se to všechno ještě nějak srovná a můj život přestane být tak moc na houby jako byl doposud. S pozdravem, Nikdo.

Povzdechla jsem si a hodila dopis do schránky na rohu naší ulice. Ta část Brooklynu, ve které stál náš dům, mi připadala krásná a zároveň smutná. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá ta ulice, na kterou chodí moje dopisy. Je taky hezká? Jsou na ní řadové domky nebo činžáky? A komu vlastně moje dopisy chodí? 

Málem jsem strčila ruku do schránky a napsala na obálku adresu odesílatele, ale došlo mi, že by to nebyl nejlepší nápad. Dost na tom, že díky razítku pošty adresát ví, že jsem z Brooklynu. Otočila jsem se o 180 stupňů a vyrazila k parku. Bylo to jedno z mých nejoblíbenějších míst v New Yorku. Když jsme byli s Ryanem malí, táta nás sem často brával. To bylo předtím, než si našel práci ve velké firmě a než začali s mamkou objíždět celý svět. Houpával nás na houpačkách a točil na kolotočích dokud se nám nechtělo zvracet. Potom nám koupil zmrzlinu, abychom nežalovali mámě. Byly to krásné časy. Nejšťastnější období mého života.

Než se rodiče vrátili z Berlína, stihla jsem napsat další tři dopisy. Svět okolo mě už zase začínal dostávat původní barvy a okolní šeď se změnila na zelenou, modrou, béžovou a občas i červenou nebo žlutou. Všechno se vracelo do původních kolejí a mě přestalo bavit ignorovat rodiče. Osvítilo mě světlo, které mi řeklo, že je lepší si jich vážit dokud zase nezmizí. A tak jsem to udělala.

V sobotu jsme jeli na Manhattan. Nemělo to žádný hlubší důvod, jen bylo hezké počasí a mrakodrapy na Páté Avenue vypadají za slunečného počasí velkolepě. Navštívili jsme Central Park, Times Square a Rockefellerovo centrum. Všechno už bylo vánočně nasvícené, v obchodech hrály koledy a světe div se, na ten krátký okamžik jsem zapomněla, jak moc mi chybí Ryan.

Ten večer jsem napsala další dopis.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu adresáta

Milý příteli, chci ti říct, že dnešní den byl po dlouhé době zase světlým okamžikem, který si budu pamatovat v dobrém a ne kvůli tupé bolesti, kterou zanechávají ostatní okamžiky v mé hrudi. Celý den jsem strávila s rodiči a bylo to skvělé. Dokonce se kvůli bratrovi cítím trošku provinile, jak moc fajn mi bylo. Cítím se skvěle. Po několika týdnech jsem se poprvé pořádně najedla a podařilo se mi celý den neplakat. Začínám na sebe být trošku pyšná. Omlouvám se za všechny předchozí dopisy a jestli jsi je četl, doufám, že z nich nemáš žádnou psychickou újmu. To rozhodně nebylo mým cílem.

Napadlo mě, že když už ti píši tak dlouho, možná bych ti mohla alespoň částečně říct, kdo jsem. Začnu tím, že jsem holka. Je mi 18 a letos ukončím studium na střední škole. Už mě přijali na vysokou (jupí!), takže příští rok začnu studovat medicínu na Městské univerzitě v New Yorku. To, co se stalo Ryanovi, mě jen ještě více utvrdilo v tom, že chci pomáhat lidem, jak nejvíc budu moct. jak už víš, moji rodiče hodně cestují, ale mě kromě Londýna nikdy nelákalo jiné město než NYC. 

Dokonce jsem uvažovala, že ti napíšu svoji adresu, ale 1. nevím jestli o to stojíš a 2. můžeš klidně být maniak, který mě bude chtít zabít, takže si ji zatím nechám pro sebe. S pozdravem, Nikdo.

Tohle byl první dopis, který byl delší než 8 řádků a také první, u kterého jsem se usmíval. Nejspíš jsem se musel tvářit hodně vtipně, protože všichni v místnosti mě se zájmem a úšklebky pozorovali a uchechtávali se. ,,Hleďte si svýho, jo?" zamručel jsem a přesunul se do pokoje. Nenapadlo mě nic lepšího, než otevřít internetový prohlížeč a nacvakat do něj: Městská univerzita New York. Od chvíle, kdy mi přišel první dopis jsem cítil zvláštní spojení s tím, kdo mi je posílal. Nic takového jsem nikdy nezažil. Zajímalo mě, proč zrovna já. Jak tahle holka proboha přišla na moji adresu? A co víc? Jak přišla na adresu mého domu? Náhodně si na mapách projížděla světem až našla tuhle jednu danou ulici v Londýně? Ale no tak. To asi těžko. 

Vrtalo mi to hlavou. Dospělo to až do stádia, kdy jsem nemyslel na nic jiného než na ni. Jenže mi zbylo jen doufat, že se jednou odhodlá k tomu, aby mi svoji adresu opravdu napsala. Jenže tohle čekání bylo příšerné.

,,Nialle? Jsi v pohodě?" ozvalo se zpoza dveří. ,,Jo, v pohodě," zavolal jsem nazpátek, ale to nezvaného hosta neodradilo od vstupu do mého pokoje. ,,Co je, Harry?" broukl jsem a schoval dopisy do šuplíku od stolu. ,,Jen mě zajímalo...nejsou to náhodou další výhružné dopisy, že ne? Víš co s nimi máme dělat," ohrnul spodní ret a já se usmál. ,,Ne, tohle je něco jiného," ujistil jsem ho. ,,Milostné dopisy? Od koho?" Jeho oči se rozzářily a ret se vrátil na původní místo. ,,Ne tak docela. Je to ještě něco jiného. Viděl jsi film Charlieho malá tajemství? Kdy Charlie psal dopisy a posílal je na náhodou adresu?" Harry zmateně přikývl a naklonil se blíž ke mně. ,,Myslím, že tohle je podobné. Holka z New Yorku mi píše o svém životě. Podepisuje se Nikdo a oslovuje mě Příteli," vyklopil jsem. ,,A ty tomu vážně věříš? Že nějaká holka z Ameriky náhodou narazila na adresu, která patří členovi jedné velmi známé kapely?" ,,Nevím. Zní to šíleně, ale ta myšlenka se mi líbí. Proč by to tak nemohlo být?" ,,Třeba proto, že tvoji adresu nevypátrali ani fanoušci a ty mi chceš tvrdit, že ona ji jen tak náhodou našla?" ,,I kdyby ne, psaní dopisů jí očividně pomáhá a dokud se mě nechystá zabít, jsem s tím, že si občas přečtu nějaký dopis celkem v pohodě," pokrčil jsem rameny. ,,A vůbec, beztak jen žárlíš, že tobě nikdo nepíše."