Věk? Číslo!

5. část

Šokovaně jsem na něj hleděla. Co to právě řekl?! 
Stál přede mnou jakoby nic a čekal na odpověď. 

"Jako se zdravotníkem?" ujistila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že to myslí vážně. 
Přikývl a čekal. 

"Marťo, to myslíš vážně? Nebo je to jen nějaký blbý vtip?" procedila jsem skrz zuby. Začínala jsem být pořádně vytočená. Nechápu jak ho to mohlo vůbec napadnou a i kdyby, co je mu sakra do toho?! 

"Viděl jsem vás v autobuse" řekl jakoby nic. 

Začala jsem se smát. Hystericky. Musela jsem vypadat jako šílený psychopat co právě dostal záchvat, ale nemohla jsem si pomoct. 

"Jo, prosila jsem ho, jestli by mi pichal inzulín, protože mám cukrovku a nedokážu to sama!" zakřičela jsem na něj. 

V jeho očích se zablýskl šok. 

"Aha.... O-omlouvám se já jsem nevěděl" řekl zmateně. 

Jenom jsem zakroutila hlavou, vzala jsem si potřebné věci a šla. 

"Jess, počkej" zavolal a dohonil mě. 

"Nech mě. Co sis myslel? Že to zkouším na chlapi co znám 2 dny? Tak tohle si o mně myslíš? Dobře" řekla jsem se slzami v očích a běžela do pokoje.
 Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj? Proč? Za koho mě to sakra má?  

Doběhla jsem do pokoje, rozrazila dveře a skočila na postel. Brečela jsem a u toho mlátila do polštáře. Co to sakra vyvádíš Jess? Uklidni se! 
Zhluboka jsem se nadechla  a snažila se uklidnit. Potřebuju chlast, hned. 

Zvedla jsem se z postele, trochu jsem si omyla obličej a šla k pokoji č. 6. Bez klepání jsem vtrhla dovnitř. Děcka seděli v kolečku a mezi nimi kolovala flaška vodky. 
Sedla jsem si Michalovi do klína, vytrhla mu flašku z ruky a přihla si. 

"Wohoou, kočko, brzdi" zasmál se Michal, ale flašku mi nechal v ruce. Znovu jsem se napila. 

"Myslím že tuhle už zpátky nedostaneme. Dave, hoď mi toho Morgena" řekl Honza a David mu ho hodil. Podívala jsem se na Míšu a ta mi očima naznačila "Co je?". Jenom jsem zakroutila hlavou a znovu se napila. 

Asi po půl hodině, co jsem měla vypitou celou flašku jsem se zvedla. Strašně se mi motala hlava a celkově jsem byla na mol opitá. Bylo půl desáté a to znamenalo, že už jenom půl hodiny a učitelé tu budou. Ale mě to bylo jedno. Otevřela jsem dveře, popravdě jsem vůbec nevěděla co dělám. Šla jsem po schodech dolů k pokoji č. 2. K pokoji Martina. Zaklepala jsem na dveře. 

"Jess, co....." začal ale hned na mě poznal, že něco není v pořádku. Chytil mě za obě tváře a přiblížil jeho obličej k mému. Dělilo nás od sebe jenom pár centimetrů, kdybych se jenom trochu naklonila, mohla bych ho políbit. Zpříma se mi díval do očí. 

"Ty jsi pila?" zeptal se šokovaně. 

"Jo? A co jako. Máš mě za děvku! Celou dobu na mě něco hraješ, pomáháš mi, všímáš si mě a potom na mě vybalíš tohle!" zakřičela jsem opile. Vůbec jsem nevěděla co říkám. 

"Nekřič a pojď dovnitř" chytl mě za ruce a chtěl mě vtáhnout do pokoje. Já se mu ale vytrhla. 

"Ne. Chci se projet na tom jednorožci co támhle stojí. A hele, on lítá! Jůů!" smála jsem se. 

"Bože, seš úplně vyřízená" zasmál se Martin a vzal mě do náruče. 

"Jess, poj......." letěla Míša po schodech, ale když mě uviděla v Martinově náruči, prudce se zarazila. 

"Míšo, lásko, pojď se mnou za jednorožcem, rychle!" řekla jsem jí. Neměla jsem nad sebou absolutně žádnou kontrolu. 

"Běž do pokoje. Za chvíli ji donesu" řekl jí Martin a to bylo taky poslední, co jsem slyšela. Nevím jestli jsem omdlela nebo usnula, ale černočerná tma se rozlila všude kolem mě. 

........................................................................................................................................................................

"No tak, vstávej už" pleskal mě někdo po tváři. Víčka jsem měla jako z olova a byla jsem úplně přejetá. 

"Co? Co je?" otevřela jsem oči. Hlavu jsem měla jako střep. 

"Kámo, tak tohle musíš slyšet. Víš ty vůbec, co se včera stalo?" zasmála se Míša a podávala mi prášky na hlavu. 

"Kde jsi je vzala?" zeptala jsem se. 

"Od Martina" odpověděla jednoduše. 
Málem jsem se udusila vodou. Míša mě mírně poplácala po zádech. 

"Cože?" dostala jsem se zebe ztěžka. 

"Co si ze včerejška pamatuješ?" zeptala se a já se zamyslela. 

"No, naposled to jak jsem si stoupla a někam šla. Potom mám okno" řekla jsem a posadila se na posteli. 

"Huh, ani nevím jestli ti to má říct. Fakt by jsi byla raději, kdyby jsi to vůbec nevěděla" řekla a zasmála se. Nepříjemně jsem se na ni zamračila a ona začala povídat. Po 10-ti minutách ztichla a já na ni hleděla s otevřenou pusou. 

"Já... To... Ne..." koktala jsem. 

"Pojď, musíme na snídani" řekla a zvedla mě. 

"Jak tam mám asi teď jít? Jak se na něj teď mám podívat. Jsme tu teprve dva dny, a já už se před ním stihla ožrat jak dobytek!" hysterčila jsem. 

"Bylo to docela vtipný. To jak jsi volala na toho jednorožce" vyprskla smíchy. Zpražila jsem ji pohledem a ona raději ztichla. Po 20-ti minutách přemlouvání jsem se převlékla do tepláků a tílka a šla s ní dolů na snídani. 

Vešli jsme do jídelny, ale zdálo se, že o mém "představeníčku" nikdo neví. Šla jsem si pro svou snídani a sedla si ke stolu. Podívala jsem se Martinovým směrem a on se na mě díval. Zahanbeně jsem sklopila hlavu a pomalu začala jíst. Hlava už byla díky prášku v pohodě, ale žaludek jsem měla jako na vodě. 

Hned po snídani se všichni šli převléct do pokojů. Já šla z jídelny jako poslední, protože prudké pohyby a tlačenici mezi lidma, to jsem ještě nezvládala. 

"Jess, můžeš na chvíli?"zastavil mě Martin u dveří. Kurva. 

"Hele, je mi to líto. Neměla jsem, já vím. Přehnala jsem to a už to opravdu neudělám, ale prostě, byla jsem naštvaná a zklamaná a nevěděla co dělat" začala jsem mluvit blbosti ještě před tím, než mi stihl cokoliv říct. 

Ale on nic neříkal. Prostě tam stál a díval se na mě. Bez výrazu. 

"Nedívej se tak na mě" zavrčela jsem. Dneska ať mě nesere, jsem mrzutá. 

"Omlouvám se" řekl. Prudce jsem vydechla. To je taky ožralej? 

"Omlouvám se za to, co jsem to včera řekl. Přehnal jsem to a ani nevím, proč mě to vůbec napadlo. A vím, že jsi se opila kvůli mě, protože jsi mi to řekla" začal mluvit. 

To že jsem mu řekla? To Míša vynechala. To si s ní vyřídím. 

"Jo no....To je fuk" zamumlala jsem. 

Chytil mě za ruce a donutil mě se mu podívat do očí. "Ne není to fuk. Chci aby jsi věděla, že mě to fakt mrzí." řekl. 

Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. 

"Nepovíš to učitelům, že ne?" ujistila jsem se. 

"Měl bych. Opila ses prakticky ve škole. Ale protože je to má vina a já jsem nikdy nebyl ten slušný, bude to jen mezi náma" usmál se. 

"Díky" řekla jsem a otočila se k odchodu. Ale on mě chytil za ruku a prudce otočil. A najednou mě držel v objetí. A v tu ránu mi to došlo. Nikdy nebudeme moct být spolu. V jeho náruči jsem byla jak malá holčička. Lidé by si na nás ukazovali. Měli by ho za pedofila. Tak moc mě tohle zjištění bolelo, že jsem začala plakat. 

"Co je? Šššš" začal mě utěšovat.

"Promiň, já.... Půjdu se nachystat, ať se na mě nečeká" vyklouzla jsem z jeho objetí, utřela si slzy a šla do pokoje.
Nechala jsem ho tam stát, zmateného a udiveného.