Věk? Číslo!

4. část

"Jess, pohni! Musíme jít na tu večeři. Máš zácpu nebo co?" mlátí do dveří do koupelny moje nejlepší kamarádka a u toho se směje. 

"Moc vtipný. Hned tam budu, běž napřed" odbyla jsem ji a dál na sebe hleděla do zrcadla. Nevím proč, ale byla jsem z Martina strašně nervózní. Což bylo fakt divné, protože je o 18 let straší než já! Bože Jess, mohl by ti dělat tátu. 

Zhluboka jsem se nadechla, naposledy se na sebe podívala do zrcadla a vyšla z pokoje. Šla jsem po schodech dolů a otevřela dveře do jídelny. Večeře už byla v plném proudu. Všichni jedli a smáli se. Očima jsem vyhledala Míšu a všimla si, že sedí za stolem, který je (díkybohu) dost daleko od Martina. 

Šla jsem si ale ještě pro jídlo. Zaklepala jsem na dveře od kuchyně a ze dveří vyšla žena ve středním věku, špinavá od mouky. 

"Copak potřebuješ?" zeptala se mile. 

"Dobrý den. Já jsem ta s bezlepkovou dietou...." nestihla jsem ani doříct a ta paní mi s úsměvem vrazila talíř s jídlem do ruky. 

"Děkuju moc" usmála jsem se a šla si sednout k Míši. 

"Co jsi dělala v té koupelně?" protočila oči. Jenom jsem mávla rukou a pustila se do jídla. 
Měla jsem těstoviny se sýrovou omáčkou. Bylo to výborné. 

"Jess, máš své jídlo? To bezlepkové?" zavolal na mě učitel přes celou jídelnu. A jelikož jsem měla plnou pusu, ukázala jsem jenom zvednutý palec. Všichni se zasmáli. 

Po večeři jsme se všichni odebrali do společenské místnosti a posedali si na gauč. No, my co jsme přišli poslední jsme seděli na zemi. Jako třeba já s Míšou. 

"Jess, pojď si sednout sem na židli" uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a Martin mi s úsměvem ukazoval na JEHO židli. 

"Ehm... díky, to je dobrý. Budu sedět tady" řekla jsem nervózně a Martin jenom pokrčil rameny. 
Podívala jsem se na Míšu a ta jen se zvednutým obočím pokrčila rameny. Co se to sakra děje? 

"Tak dobře. Doufám že večeře vám chutnala. Teď trochu k organizaci. Teď je 19:00. Večerka je v 10:00. Je mi jasné že spát nebudete, ale nechci nikoho vidět na chodbách nebo v pokojích někoho jiného. Budíček je v 7:00, snídaně v 8:00 a na svah se odchází v 9:30. Na nikoho se nečeká! Kdo tu nebude v čas, je na chatě a má službu v kuchyni." řekl rázně učitel Mřížka. 

"Absolutní zákaz alkoholu, cigaret a dalších drog. Rozumíme si?" řekla učitelka Planá. Je to takový babochlap, učí tělocvik, je namakaná a je všem pro smích. 

"A pouta dostaneme kdy?" uslyšela jsem z davu a zasmála jsem se, tak jako všichni. 

"Nějaký problém Kroupa?" zeptala se. 
Michal od nás ze třídy jenom zavrtěl hlavou a zasmál se. 

"Teď trochu o bezpečnosti a chování na sjezdovce......" začal mluvit učitel zase ale to já ho už neposlouchala. Možná by to i šlo, ale NĚKDO mě opět propaloval pohledem. Správně, Martin na mě zase zíral. Nenápadně jsem drcla do Míši. S tázavým pohledem se na mě podívala. 

"Martin na mě pořád zírá." sykla jsem směrem k ní.
Míša se nenápadně podívala jeho směrem a uchechtla se. 

"Asi se mu líbíš" provokovala. 

"Co blbneš? Mohl by mi dělat tátu" protočila jsem očima, ale v hlavě jsem si myslela něco jiného. Co bych dala za to ho jenom obejmout, políbit. 

"Ty naděláš. To já bych si dala říct" řekla a nadrženě se na něj podívala. Nojo, Míša. Třídní pouzdro, víte jak to myslím. 

"Úchyle" zasmála jsem a bouchla ji do ramene. 

Přednáška o bezpečnosti zabrala asi 10 minut. Všichni víme jak jezdit na svahu, že jo. 

"Tak a teď vám tady Martin udělá takovou malou přednášku o lyžích a snowboardu." řekla učitelka. 

Martin si stoupl a zpoza dveří vzal něčí lyže a MŮJ snowboard. Co to? 

"Lyže jsou moje, a snowboard Jess. Snad jí to nevadí" zvedl tázavě obočí. 

"Vůbec ne" řekla jsem potichu. O co tomu chlapovi jde? 

"Ten borec je do tebe snad udělaný" zasmála se Míša. "Nejdřív mi zakáže tě vzbudit, že to udělá sám, potom ti vezme tašky, nabídne ti židli a nakonec ty šlohne snowboard" zašeptala směrem ke mě. 

"Prosím? Jak zakázal vzbudit?" obořila jsem se na ni, když mi došel význam jejích slov. 

"No. Když jsme zastavili před chatou, pobalila jsem si věci a chtěla tě vzbudit, ale on na mě zavolal že se o tebe postará. Řekla jsem mu že to zvládnu a on řekl "postarám se o ni" tónem jako prosím prosím chci ji vzbudit" povyprávěla mi scénku z busu. 

"Mě řekl, že se ti nedařilo mě vzbudit" zamračila jsem se. "Hajzlík" dodala jsem. 

"Holky, nějaké otázky?" zvýšil Martin hlas, ale usmíval se. 

"Žádné" usmála se koketně Míša. Martin jen se smíchem zavrtěl hlavou a pokračoval.

"Hej, přestaň ho šukat pohledem!" bouchla jsem ji do ramene a zasmála se. Míša jen pokrčila ramenem a nevinně se usmála. 

"Tak a teď už máte volno, ale v 10 vás zaženeme do pokojů, tak běžte užívat poslední hodinu a půl" řekl učitel a my se vydali do pokojů. 

"Jess, u kluků na šestce je chlast, jdeš?" zeptala se mě Míša. 

"Né, půjdu do společenské místnosti, však víš, kreslit ty obrazy" usmála jsem se. 

"No tak ok, ale potom dojdi" řekla a zmizela za dveřmi.

Hlásím se na uměleckou školu a do 24.2 musím odevzdat 15 obrazů. A jelikož se z lyžáku vracíme 23.2 zbylých 5 musím nakreslit tady. 
Vzala jsem si potřebné věci a šla do spol. místnosti. Na chodbě jsem nepotkala ani nohu, všichni byli nejspíš u kluků. 

Mám několik témat na každý obraz. Mám namalovat - můj životní vzor (nakreslila jsem mého oblíbeného snowboardistu - Sage Kotsenburg), milovaného člověka (brácha), nejkrásnější místo (Paříž), oblíbené místo (Empire State Building) a pak pár zátiší a zvířat. Mě zbývalo nakreslit jen bráchu, Paříž, Sage, vlka a růži. Brnkačka. 

Začala jsem Sagem. Mám ho rozkresleného, takže jsem jen navazovala. Už jsem byla skoro hotová, když mi za zády někdo zakašlal. Leknutím jsem nadskočila a úhlem udělala čáru přes půlku obrazu. 

"Sakra" zaklela jsem a prudce se otočila. Kdo jiný, než Martin. 

"Moc se omlouvám, nechtěl jsem tě rušit" omlouval se. Já popadla gumu a snažila se vygumovat tu čáru. Naštěstí to šlo. 

"To je v pohodě, stejně už jsem končila" usmála jsem se. 

"Kreslíš nádherně, až neskutečně" řekla a s údivem hleděl na můj obraz Sage. 

"Díky" 

"To je Sage Kotsenburg že?" zeptal se a přišel blíž. 

"Jo, znáš ho?" teď jsem udiveně hleděla já. 

"Blázníš? Je úžasný. Teda, na snowboardu, aby sis nemyslela něco jiného" zasmál se a poškrábal se na zátylku. 

"Jo to je" potvrdila jsem s úsměvem a začala balit věci. Bylo to divné, ale nebyla jsem vůbec nervózní. V jeho přítomnosti. Ještě před hodinou tomu bylo jinak. 

"A na co to kreslíš? Jen tak z nudy?" zeptal se. 

"Ne, hlásím se na uměleckou školu a musím odevzdat 15 obrazů. Tohle jsou poslední a musím to stihnout tady" vysvětlila jsem. 

"Aha" bylo jediné co řekl. Usmála jsem se a chystala se odejít do pokoje, ale on mě zastavil. 

"Co máš s Markem?" zeptal se s ničeho nic a já se prudce otočila. 

Prosím?!