Věk? Číslo!

1. část

Nazdárek! Jmenuju se Jessica Rodríguez a je mi 15 let. Chodím do 9. třídy na základní škole. Nejdřív se nějak popíšu. Měřím asi 160 cm, vážím 53 kg, mám světle hnědé dlouhé vlasy a zelené oči. Bydlím v České republice v Brně. Můj táta se jmenuje Max Rodríguez a je mu 36 let. Je to rozený Španěl. Má svou vlastní firmu na závodní auta. Takže jsme až nechutně prachatí. Moje máma se jmenuje Nicole Rodríguez a má 34 let. Tak je zase rozená Američanka. Pracuje jako sekretářka v tátově firmě. Je to strašně dlouhá story, ale ve zkratce. Rodiče se poznali na letišti, když do sebe narazili. Prej to byla láska na první pohled. No a protože byli oba hrdí na svou vlast, dali mi jméno jak americké (Jessica), tak španělské (Rodríguez). Do mých 10 let jsme bydleli ve Španělsku a potom 3 roky v Americe. No a teď jsme tady. Měla jsem i bratra. Byl o 3 roky starší něž já, ale před necelým rokem ho zavraždili. Ještě teď za ním po nocích brečím. Jmenoval se Jake a byl to můj miláček. To by hádám na úvod o mě stačilo. Více věcí o mě se dozvíte v průběhu mého příběhu. 


"Dime si es verdad...... Me dijeron que te estás casando..." hrála mi v uších písnička od Enriqueho Iglesiase, když jsem šla do školy. Miluju španělskou hudbu a naprosto žeru Enriqueho, i když je mu 40. Zaryl se mi svými texty přímo pod kůži a to pěkně hluboko.Když jsem přišla do školy, přezula jsem se a šla do třídy. Jen co jsem vešla, viděla jsem sedět Míšu, mou nejlepší kamarádku, v lavici. Došla jsem k ní.

 "Nazdar tlusťochu" řekla jsem a hodila tašku na lavici. Hned na to jsem si kecla na židli.

"Nazdar hnuse, jak je?" zeptala se. Rádi se takhle oslovujeme.

"Jo a byl tady pře chvílí říďa. O velké přestávce máme jít do kulturky kvůli lyžáku! řekla a začala něco ťukat do mobilu.
Lyžák. Jak já se těším! Bude to můj už druhý na základce. Na tom prvním jsem si to i s Míšou moc užila, a když nám nabídli jet na další, hned jsme souhlasili. Jsme jediné dvě, co jedou od nás ze třídy. Ha! Můžou jen tiše závidět!

 "Ok. Co to tam píšeš?" slídila jsem.

 "Úkol do dějáku. Měla jsem v plánu, že si ho udělám ráno, ale zapomněla jsem na to" zašklebila se. Protočila jsem očima a zašmátrala v baťohu. Vylovila jsem sešit do dějáku a hodila jí ho. Přiznávám, jsem tak trochu šprt. Míša se na mě děkovně usmála.

"Ještě že mám za kamarádku šprtku, díky" zasmála se.

První hodinu jsme měli češtinu. Učitelka vletěla upocená do třídy, ostatně tak jako vždycky. 

"Ták děcka. Dneska budeme psát tu slohovku, co jsem vám slíbila. Jako téma jste si měli připravit: Můj koníček a co pro mě znamená. Tady máte papíry, nezapomeňte se podepsat a můžete začít psát. Máte na to celou hodinu" řekla ve spěchu a rozdala nám papíry. 

*PLESK*
Leknutím jsem nadskočila. Prudce jsem otočila hlavu doprava a uviděla červený flek na Míšině čele. Ano, právě se pleskla do čela. 

"Do prdele, já na to zapomněla" zanadávala potichu

"Jednou si zapomeneš obléct podprdu" zasmála jsem se a začala psát. 

Jako téma jsem si vybrala snowboarding. Slohovky mám ráda, takže to bylo v pohodě. Další hodinu jsme měli matiku. Tu přímo zbožňuju! Většina lidí mě nechápe, ale je to prostě tak. Mám ráda čísla a to se nezmění. Celou hodinu jsme počítali rovnice a mocniny. Když na konci hodiny zazvonilo, učitelka na mě zavolala. 

"Jess, pojď se mnou do sborovny pro tu práci navíc" řekla.
Jen jsem přikývla a poslušně šla za ní. 

"Moc děkuju" řekla jsem, když mi později podávala papír plný příkladů.
"Nashledanou" rychle jsem se rozloučila a letěla do kulturní místnosti kvůli lyžáku. 
Zaklepala jsem a opatrně vzala za kliku. Všechny páry očí se otočily na mě. 

"Dobrý den, já se omlouvám, byla jsem ve sborovně s paní učitelkou Střížovou" slušně jsem se omluvila. 

"V pořádku Jess, sedni si. O nic jsi nepřišla, ještě jsme ani nezačali" usmál se na mě ředitel a já si šla sednout vedle Míši.
Ta si mě ani nevšimla, kopírovala očima pořád jedno a to samé místo. Podívala jsem se tím směrem a už pochopila, proč je duchem tak mimo. Vedle ředitele seděl někdo další. Byl to kluk, nebo spíš chlap? Měl tak kolem 30-ti a vypadal naprosto dokonale. Měřil asi (podle mého neschopného odhadu) tak 185 cm, měl atletickou postavu, hnědé vlasy normální délky na kterých měl posazenou kšiltovku, která mu dokonale seděla. Jeho výrazné lícní kosti jenom zdokonalovaly jeho už tak dost dokonalou tvář a taky měl mírné strniště. Ale nejvíc mě zaujali jeho oči. Měl je pronikavě šedé. Takové jsem už dlouho neviděla. Ale co hlavně! Ty dokonalé oči hleděli přímo na mě. Pro jistotu jsem se otočila dozadu, jestli tam ještě někdo nesedí, ale nikdo tam nebyl. Trošku jsem se začervenala, on se usmál a odvrátil zrak. 

"No výborně, trapas hned na začátek" protočila jsem sama nad sebou oči. 

Šťouchal jsem do Míši. 

"Kdo to ksakru je?" zašeptala jsem. 

"To netuším, ale je naprosto dokonalej" uslintla. Oněměle jsem přikývla. 
Na to si ředitel stoupl.

"Zdravím vás. Jak jistě víte, jsme tu kvůli lyžáku. Ze všeho nejdřív bych chtěla ale představit nového instruktora lyžování. Tohle je Martin. Jede poprvé, tak jestli máte nějaké otázky, jen se ptejte" představil ředitel to dokonalé stvoření. 

Nejdřív bylo hrobové ticho, ale potom se přece jen zvedla jedna ruka. 

"Kolik vám je?" zeptal se David z 8. třídy. 

"Je mi 33, a když už jsme u toho, všichni mi prosím tykejte ať se necítím staře" řekl dokonalým hlasem, takovým mírných chraplákem a zasmál se. A je to tady. Právě jsem se udělala z jeho smíchu, dámy a pánové. 

33? To je dost, ale vůbec na to nevypadá. 

"Jaké družstvo povedeš?" zeptal se někdo. 

"To se ještě musíme domluvit s panem ředitelem, ale nejspíš povedu 1. družstvo" řekl.
Žádná další otázka už nepadla. 

"Tak dobře, teď k organizačním věcem. Papírky jste všichni dostali. Odjezd je v pondělí 13.2 a návrat je 23.2. Odjíždí se od školy v 8:00, ale buďte tu už kolem sedmé, ať se můžou naložit všechny věci. Všichni budou mít přilbu! Žádné takové, že bude někdo bez ní. A hlavně nezapomeňte....." mluvil dál, ale to všechno už jsem znala z loňska. 

Dneska je pátek, což znamená, že odjíždíme za dva dny. Tenhle lyžák je ovšem pěkně blbě načasovaný, protože 15.2 to bude přesně rok. co zemřel Jake. Je mi jasné, že to strašně ořvu. Musím si tam najít místečko, kde mě nikdo nenajde a kde se budu moc v klidu vybrečet.

Asi po půl hodině ta schůzka skončila a já se vydala spolu s Míšou za ředitelem.

"Pane řediteli? Smíme si vzít zase snowboard? Najde se tam na něj čas?" zeptala jsem se ho. 
Mimochodem, neuniklo mi, že Martin, který stál celou dobu po boku ředitele, na mě hleděl. Trošku mě to znervózňovalo. 

"Víte co? Vy dvě si lyže brát vůbec nemusíte. Nechám vás tam jezdit celou dobu jenom na prkně. U vás to beru jakoby jste měli už lyžák splněný, protože jedete podruhé, takže si lyže vůbec neberte." řekl s úsměvem. 

"Panebože! Děkujeme!" zajásali jsme s Míšou a vydali se do třídy.
Ale jelikož bylo 2 minuty před zvoněním na přestávku, nestihli jsme si s Míšou ani otevřít sešit. Jakmile zazvonilo, učitel zavolal: "Rodríguez, Hodanová! Přineste mi ke kontrole DÚ" a my se zvedli a šli. 
Potom už jsme měli jen dvouhodinovku výtvarky a jelikož byl pátek, končili jsme už 12:35.
Po škole jsme si s Míšou zašli do Starbucks na kafe a cestou jsme si vykládali. Samozřejmě jsme probírali Martina a lyžák. Obě jsme se nemohli dočkat. 

Domů jsem se dostala kolem půl čtvrté a jelikož bylo venku -5 stupňů, vzala jsem si velkou chundelatou deku, udělala jsem si horké kakao a zasedla k televizi. Zrovna dávali film "Zůstaň se mnou", který já naprosto zbožňuju. Ale tentokrát jsem ho moc nevnímala. Pořád jsem musela myslet na ty dokonalé šedé oči, jak upřeně mě sledovaly. Tohle bude ještě velmi zajímavý lyžák. 

Chtěla jsem počkat na rodiče, ale o půl jedné ráno jsem to vzdala a šla si lehnout. Rodiče pracují jak se jim zachce. Někdy jsou doma ještě dřív něž já, ale někdy dojdou těsně nad ránem. 

Když jsem došla do pokoje, lehla jsem si do postele, dala pusu na bráškovu fotku co mám na nočním stolku a hned usla. Asi nemusím říkat o čem se mi zdálo. Je to více než jasné.

Krásné šedé oči mě pronásledují všude.