Věk? Číslo!

6. část

Hned co jsem došla do pokoje se mě Míša ptala, kde jsem byla. A tak jsem jí to všechno řekla. O tom co mi Martin řekl včera ve spol. místnosti i o tom, co mi řekl teď dole v jídelně. 

"Ty ho miluješ, že jo?" zeptala se smutně. I on věděla, že to nikam nevede. 

Přikývla jsem. "Ale není to jedno? Je mu 33. Má mě za malé dítě" řekla jsem a u toho si zavazovala boty na snowboard. 

"Tak to si nemyslím. Podívej, kdyby tě měl za malé dítě, neptal by se tě na Marka a hlavně by tě neobjímal. Říkám ti, že on to cítí stejně. Nebo se mu minimálně líbíš" mrkla na mě a taky si zavázala boty. 

"To je blbost" odfrkla jsem si. "A i kdyby nebyla, co z toho budu mít? Užijeme si na lyžáku, fajn, ale až se vrátíme, stejně by to muselo skončit" dodala jsem. 

"Pravda. Pojď, půjdeme už dolů" pohladila mě po rameni a já se na ni smutně usmála. 

Sešli jsme schody a hned jsme si šli ven pro snowboardy. Když jsme ale vešli do venkovní boudy, kde jsou lyže a snowboardy schované, můj tam nebyl. 

"Zajdi se podívat do spol. místnosti. Asi ho tam nechali po té včerejší přednášce" napadlo Míšu. 
Ale ani ve spol. místnosti nebyl.

"Pane učiteli, kde mám snowboard? Včera jste ho používali na tu přednášku" zeptala jsem se učitele, kterého jsem potkala na chodbě. 

"Zeptej se Martina, on to mě na starosti" usmál se na mě a odešel. Paráda. 

Rozhlídla jsem se kolem sebe a uviděla ho stát ve spol. místnosti. Samotného. Nadechla jsem se a šla za ním. 

"Ehm. Kde mám prosím snowboard?" zeptala jsem se se klopenou hlavou. 

"Ou, jasně, promiň. Tady je" usmál se a podal mi ho. 

"Dík" kuňkla jsem a chtěla odejít. 

"Jess, řekni mi, co se děje. Očividně jsem ti něco udělal, když se mnou ani nemluvíš" chytil mě za ruku a mnou projel příjemný pocit. Cítila jsem ho až někde, někde. 

"Nic jsi neudělal, a to je ten problém. Nic" řekla jsem a odešla. 

Venku jsem se připojila k Míši. Na sjezdovku je to asi 500 metrů, takže pohodička. 

"Nechtěla bych jít v těch lyžákách" uchechtla se Míša. Pár osmáků po ní hodilo vražedné pohledy a já se zasmála. 

"Kurva, zapomněla jsem rukavice" vyjekla jsem, hodila snowboard do sněhu a utíkala do chaty. 

V pokoji jsem čapla rukavice a utíkala dolů. Ovšem před chatou už nikdo nebyl. Jenom Martin. Proč mi to, Bože, děláš? 

"Měl jsem tu na tebe počkat, máš všechno?" zeptal se. Přikývla jsem a šli jsme na svah.

"Tak řekneš mi to?" zeptal se po pár krocích. "Proč mě nemáš ráda?" upřesnil. 

"Ale tak to není" řekla jsem. "Mám tě ráda. Až moc" zamumlala jsem potichu. Tak aby to neslyšel. 

"Co?" zeptal se. Jen jsem zakroutila hlavou a šla dál. 

"Je to kvůli tomu Markovi? Pořád se zlobíš?" zeptal se. Začínal být otravnej. To mu mám tady a teď říct, že jsem do něj zamilovaná? 

"Nejsem. S tím to vůbec nesouvisí. A co tě to tak zajímá? Jsem jen jedna z davu, tak proč se o mě tak staráš?" vypálila jsem.

"Mám tě rád. Copak to nedávám dost najevo?" zastavil a chytil mě za ruku. Co to? 

"Vykašli se na mě prosím. Děláš mi to horší" řekla jsem a vyšla schody, která vedly na svah. 

"Počkej" zakřičel zespoda. Ale to já už byla nahoře a šla k Míši. 

"Tak holky, vy si můžete jezdit jak chcete, a vy ostatní za mnou. 

"Co jste tam dělali?" spiklenecky se usmála Míša, zatímco jsme si připevňovali jednu nohu k prknu. 
Řekla jsem jí všechno co se odehrálo po cestě a ona na mě zírala s otevřenou pusou. 

"A ty jsi ho odmítla? Jsi blbá?" bouchla mě do ramene. 

"Jo. A co? Stejně by to nikam nevedlo. A pojď už. Tam ten snowpark mě fakticky láká" zasmála jsem se a rozjela se k lanovce. Naštěstí tu byly sedačkové, takže paráda. 

Ten snowpark byl neskutečný. U-rampa, nespočetně zábradlí, skokánků, desek. Ráj. 
Lítali jsme s Míšou ve vzduchu, bylo to neskutečné. Asi po dvou hodinách jsme si sedli dolů na čaj. 

"Uvědomuješ si, že z tebe Martin nespustil oči ani jednou?" řekla najednou. 

Podívala jsem se na sjezdovku, kde vedl 1. družstvo a on se zrovna rozhlížel po snowparku a očividně někoho hledal. Když si mě pak všiml dole u čaje, jen se usmál a dál jezdil. 

"Teda, vím že bych to neměla říkat, ale na těch lyžích je na ojetí" skousla jsem si ret a zasmála se. 

Ještě chvíli jsem blbli v parku a potom už si sedli, protože se mělo jít na oběd. 

"Hej, Jess, pojď sem!" zavolala nadšeně Míša. Otočila jsem se za hlasem, abych ji našla a uviděla jsem ji stát u nějakého sloupu. Byl na něm plakát. 

Když jsem přišla blíž, na plakátu byl nápis BIG SNOWBOARDING RACE - SLOPESTYLE. 

"Musíš se přihlásit" řekla nadšeně. 

"Proč jenom já? Obě tam půjdeme" opravila jsem ji. 

"Ne ne ne. Nejsem tak dobrá jak ty. Pojď, půjdeme se zeptat učitele" vyletěla pryč, aniž bych ji stihla zastavit. 'Ta holka je blázen' řekla jsem si pro sebe a rozběhla se za ní. 
Než jsem k ní stihla doběhnout, už divoce máchala rukama před učitelem a ten se jí smál. 

"No a kdy to je?" zeptal se. Vážně by mě nechal se přihlásit? 

"Zítra" odpověděla Míša. 

"Tak fajn. Zítra" pokrčil učitel rameny a usmál se. 

"O můj bože, miluju vás" vykřikla Míša a objala ho. Učitel se smíchem zakroutil hlavou a odešel. 

"Díky" zasmála jsem se a objala ji. 

.........................................................................................................................................................................

 Jen co jsme došli na chatu, převlékla jsem se a šla do pokoje zdravotníka pro svou dávku inzulínu. Naneštěstí sdílí pokoj s Martinem. To zvládnu. Třeba tam ani nebude. Zaťukala jsem na dveře. Otevřel je Martin. Ok, tak tady je. Nic co bych nezvládla. Dýchej Jess. 

"Ehm. Jdu za Markem" řekla jsem. Kupodivu jsem ani nekoktala. V duchu jsem se hrdě poplácala po rameni. 

"Pojď dál" ozvalo se v pokoje dřív než stihl Martin něco říct. Jenom ustoupil ode dveří a já vešla. 

"Jdeš na pichanec?" zasmál se Marek. Pobaveně jsem se zamračila. 

"Bez dvojsmyslu, prosím tě" dodal a protočil pobaveně očima. Já se zasmála. 

"Pff.." odfrkl si Martin, prudce otevřel dveře a odešel. Nezapomněl za sebou pořádně buchnout dveřmi. 

"Co mu je?" podivil se Marek. Jenom jsem nad tím mávla rukou a nastavila prst. 

"Připravená?" zeptal se, když mi přiložil jehlu k prstu. Přikývla jsem. 

"Na tři. Jedna" řekl a v prstu mi nepříjemně bodlo. 

"Auu. A kde je dva a tři?" bolestně jsem si promnula prst. Bolelo to jako čert. 

"Dva, tři" pokrčil rameny a vrátil mi stříkačku. 

"Nech si to u sebe. Díky" řekla jsem a odešla. Na chodbě jsem se srazila s Martinem. 
Beze slova mě obešel a zamířil do pokoje. 

'Jak malý kluk'  řekla jsem si pro sebe a šla do jídelny, kde už na mě čekala Míša. 

Při obědě jsme probírali můj zítřejší závod. 

"Musíš dneska pořádně trénovat, jasný? Sice bys mohla na olympiádu, ale i tak" řekla. 

"Jistě, jistě" zasmála jsem se. 

Po obědě jsme šli zase na svah a já podle plánu trénovala na zítřek. Byla tam už dokonce postavená dráha na ten závod, tak jsem si to mohla vyzkoušet tam. Kolem půl páté jsme šli zase na chatu, kde měla probíhat večeře a potom večerní program.