Moje roky s Harry Potterem

Famfrpál

Vzbudil jsem se časně zrána a pospíchal na snídani. U stolu už kupodivu seděl Draco a nabíral si kus bábovky.

,,Dobré ráno," pozdravil jsem Draca.

,,Ahuh," řekl Draco s plnou pusou. Poté co dožvýkal, tak mi řekl: ,,Vše jsem už připravil. Dobby nám šel sehnat nějaká dobrá košťata a vybrat nejlepší míče, co máme.Po snídani půjdeme hrát!"

,,To je super!" odpověděl jsem nadšeně.

Rozhlédl jsem se po místnosti, jestli zde není ještě někdo.

,,Táta odletěl do práce," řekl Draco, jako kdyby mi četl myšlenky.

Přisedl jsem si a dal se do jídla.

,,Minulý rok jsem dostal takovou skvělou věc," oznámil mi Draco. ,,Jmenuje se to osobní tým a je to taková krabice, kterou když otevřeš, tak z ní vyletí umělí famfrpáloví hráči a můžou hrát proti tobě. Až budeš umět famfrpál, tak si proti nim zahrajem. Jaký hráč bys vlastně chtěl být?"

"Noooo..."zamyslel jsem se, ,,asi brankář mi přijde nejpřijatelnější. V našich sportech, jako mudlovskejch, jsou totiž taky brankář, a tak si myslím, že bych to mohl zvládnout."

,,Hmmm... ale tady lítáš na košťatech," řekl Draco. ,,A jaký máte vlastně sport?"

Další půl hodinu jsem Dracovi vysvětloval pravidla různých sportů. Draca nejvíc zaujaly skoky na lyžích a paragliding asi proto, že jsou oba nejpodobnější létání na košťatech. Poté, co jsem mu vysvětlil, že skokanský můstek není začarovaný, jsme se rozhodli sejít dolů vyzkoušet košťata.

Nemám sice strach z výšek, ale z představy, že bych měl sedět na koštěti ve vysoké výšce bez nějakého zábradlí, se mi dělalo zle. Sice už jsem jednou letěl, ale to jsem s držel Draca. A navíc jsme se drželi při zemi.

Když jsem Draca přemluvil, aby mi nasadil chrániče, a on se mě snažil přemluvit ne moc uspokojujícími slovy: "Když spadneš, stejně si tu nohu zlomíš. A navíc ti jí můj táta hned vyléčí." jsme vybrali skvostně vyhlížející košťata Nimbus 2000 a začalo učení.

Vyšli jsme na stadion a Draco mi začal ukazovat, jak se na koštěti sedí.

Pak mi řekl: ,,Musíš, jakmile se koštěte dotkneš, ucítit sílu, kterou má v sobě. Pak mu prostě jenom nakážeš, aby se pomalu zvedlo."

Vzal jsem koště do ruky a nasedl na něj. Dotkl jsem se koštěte, ale jediné, co jsem cítil, bylo, že potřebuju na záchod. Rozeběhl jsem se s koštětem mezi nohama a běžel. Po chvíli jsem se odrazil a... pořádně jsem si natloukl loket. Musel jsem vypadat jako nějaká slepice. Zkoušel jsem to dál a dál, ale nic se nestalo.

,,Vypadá to," řekl Draco a dostal velmi škodolibý úsměv, ,,že tě to budu muset naučit stylem, jakým jsem se to naučil já." Jeho úsměv se protáhl a on z ničeho nic vytáhl hůlku a vykřikl: ,,Petrificus Totalus!"

Najednou, už nevím jak, jsem se přestal hýbat. Pokusil jsem se pohnout rukou, ale nemohl jsem.

,,Neboj," řekl Draco, ,,tohle jsem zažil taky. Ale takhle se i každej ňouma naučil létat." Zvedl mě a nesl mě i s koštětem do jedné z věží. Najednou mi došlo, co chce udělat, a tak jsem chtěl vykřiknout, ale jako bych ztratil hlas.

Došli jsme úplně nahoru a Draco mě posadil na koště, postavil na okraj věže a shodil. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem nestihl zareagovat. Vlastně jsem ani nemohl, ale hned jak mě strčil, tak se mi do žil zase vrátila krev. Řítil jsem se s koštětem dolů a nevěděl co dělat. Zavřel jsem oči, ale v tu chvíli, když jsem to udělal, se jakoby koště spojilo s mým tělem. Přinutil jsem koště vzlétnout stejně snadno, jako bych pohnul nohou.

Bylo to úplně jednoduché! Vůbec jsem si nevšímal koštěte a létal jsem nahoru,dolu, nahoru, dolu, dělal přemety, a dokonce jsem proletěl jednou z tyčí. Pak se ke mně přidal Draco a házel si se mnou s camrálem (míčem, kterým se hází do brány). Potom, co jsem se naučil házet, a při tom lítat, jsem se zeptal Draca, jestli bych si nemohl vyzkoušet brankáře.

Řekl, že ještě ne a že teď vypustí jeden potlouk (míč, který se vás snaží přerazit).
Všechno to bylo moc fajn do té doby, než mi potlouk vletěl mezi nohy.
Bolelo to tak pekelně, že jsme si museli dát přestávku.
,, Víš to, že možná nebudeš mít děti? " zeptal se mě Draco.
Chvíli jsem se na něj díval a pak už jsme to nevydrželi a rozchechtali se. Tekly nám slzy a my se smáli asi pět minut.
Pak jsem zahlédl černou skvrnu, která se k nám blížila. Nevěděl jsem, co si o ní mám myslet, ale Draco se tvářil naprosto klidně, a tak jsem se taky uklidnil. Přede mnou přistála jakási žena.
Měla světlé vlasy s jedním blonďatým melírem.
Usmála se na mě a řekla: ,,Ahoj, George. Jmenuji se Narcisa Malfoyová a říkej mi Narci." Pak se otočila na Draca a řekla: ,,Už jste začali s famfrpálem, co? Jak to jde?"
"Georgeovi to jde skvěle, vyhodil jsem ho totiž z věže," řekl Draco.
Narci se zhrozila a rozhněvaně řekla: ,,Říkala jsem ti, že vyhazovat z věže můžeš jenom pod dozorem dospělého. Georgi," otočila se na mě ,,zeptal se tě Draco, jestli chceš vyhodit z věže?"
,,Ehhh... no... ne," vykoktal jsem ze seb, ,,ale já..."
,,Pojďte na oběd!" vykřikla Narci, ,,a s tebou si ještě promluvim," řekla Dracovi. Ten se na mě otočil a potichu se mě zeptal: ,,Už nebolí?

Omlouvám se, že je tenhle díl tak krátký, ale doufám, že se vám i tak líbí.