někomu láska nepřeje

Milovala jsem, miluji....

Už jako dítě jsem toužila najít někoho, kdo mě bude opravdu milovat a s kým budu opravdu štastná. Tento sen se mi začal plnit, když jsem začala chodit s Adrianem. Bylo nám 18. Já studovala vysokou a on pracoval pro armádu ale dělal jen ty potřebné kancelářské věci. V tu dobu jsem si myslela že je to jen krátkodobá láska, jenže později jsem si začala uvědomovat, že je to něco víc. S adrianem jsme se neuvěřitelně milovali. Jeden bez druhého jsme nemohli ít. Bylo to jako kdyby jsme byli v sedmém nebi. Vždy jsem se těšila z každého jeho doteku, každé zprávy kterou mi napsal, z každého pohledu, z každé chvíle strávené s ním... Za dva roky jsme si koupili jsme si malý rodinný domek na floridě. Bohuel všechno bylo až moc dokonalé na to aby to vydrželo.... Jednoho dne přišel Adrianovi email aby se ihned dostavil na vojenské velitelství. Mysleli jsme si že udělal nějakou chybu nebo tak ale bohužel to bylo milionkrát horší..

"Liss je to jen na pár hodin, možná do zitra, jenom tam něco vyřeším a hned přijedu,neboj"

"Adriane ale já tě nechci opustit !! ani na pár hodin !! je pátek večer, nechci aby si odjel.. Řekni jim že prostě nepojedeš !"

"Lisso víš že to není tak jednoduchý, mohli by mě i vyhodit"

"No a co ?? Aspoň by jsme mohli být pořád spolu!" Objímali jsme se a to že jsem ho nechtěla pustit, tak bylo sobecké.. Bylo to sobecké ale já už byla zoufalá.. Poslední dobou byl v práci pořád a na mě už neměl moc čas. Milovala jsem ho a nechtěla opustit už ani na chvilku!!

"Uvidíš, než se naděješ vrátím se!!" Naposledy jsme se vášnivě políbili a on nasedl do auta a po písčité cestě odjel. Doma jsem si sedla k počítači a pracovala na nějakém projektu do školy.

Mezi tím Adrian

Bylo pro mě moc těžké nechat tam Lissu samotnou. Je pravda že už delší dobu se jí moc nevěnuju. Mrzí mě to ale nemůžu přijít o práci, pořád splácíme hypotéku a kdybych já zkončil v práci tak Lissiny brigády nás neuživý. Přijel jsem na velitelství a ohlásil se u šéfa. Ten mi řekl at chvilku počkám. Sedl jsem si před kancelář a čekal. Za pár minut mě zavolali. V místnosti bylo asi deset chlapů. Pár jsem jich znal ale ty ostatní mi nic neříkali.

"Posaďte se pane Breadly, musíme ještě počkat na další. " Tón kterým ten muž mluvil, jsem poznal, že nejde jen o nějakou chybu. Za nedlouho přišel můj kolega a kamarád James Anderson. A poté ještě další čtyři kolegové.

"Takže! Jak jste si jistě všimli thle není jen posezení u kafíčka. Svolali jsme vás protože nyní naší armádě v Íráku máme velký problém. Když říkám velký, tak myslím opravdu velký!! Včera na naší armádu zaútočili radikálové. Byla to velká přesila a naši muži neměli šanci. Přeci jen se ale několik desítek mužů zachránilo. Ale zničili jim tábor a oni nemají přístup k potravinám vodě a ke kontaktu s námi. poslední zpraáva kterou poslali byla že nutně potřebují pomoc."

"Omlouvám ase pane ale úplně nevím proč nám to tu teď říkáte" Ozval se James.

"Myslel jsem že jste chytřejší pane Andersone. My vás ted musíme spolu s další jednotkou, dostat do íraku. Jste nejlepší v svém oboru a s počítači a elektronikou to umíte, proto se tam musíte co nejdříve dostat a zprovoznit všechna zařízení !! Také je nutné aby jste se nabourali do systému radikálů a podali nám hlášení co chystají" V tu chvíli jako by se mi zhroutil celý svět!! Pojedu do válečné zóny na bůhví jak dlouhou dobu a budu muset opustit Lissu!! To nee!! Srdce se mi sevřelo hrůzou a láskou.. Do očí se mi draly slzy..

"Nebojte se budete v naprostém bezpečí a bude o vás postaráno. Nemyslete si že to bude bez odměny. Dostanete 10 000 dolarů za den." To bylo moc !!

"Děláte si ze mě legraci ?!!!!!!!! Vy nás posíláte téměř na smrt a myslíte si že nám to vynahradí ubohých 10 000 dolarů ?!!!!!! A co naše přítelkyně děti ?!!! Rodiny ??!! To je tu máme jen tak nechat a odjet běkam do prdele do íráku ?!!!!!" Hystericky jsem řval a pěstmi několikrát silně bouchl do stolu.

"Uklidněte se pane Breadly !! Jak jsem řekl budete v bezpečí!! Ted jedte domů a zítra v šest hodin budete tady."

"Jak mám bejt klidnej sakra !!!! Ted jste řekl že tam zemřeli stovky můžů a vy nám řeknete že jsme v bezpečí ??!!!!!!!! " Řval jsem tam tak hysterickky jako nikdy! Než jsem stihl ještě něco říct, tak mě James odvlekl za dveře.To už jsem se neubránil slzám. Připadal jsem si hloupě ale prostě už jsem to nevydržel.

"Adriane.. neboj.." Snažil se mě marně uklidnit James.

"Jamesy ale ty to nechápeš já budu muset opustit Lissu a možná už ji nikdy neuvidím!"

"Neboj se uvidíš.." Když jsem se malinko uklidnil tak nám ještě řekli poslední instrukce a poslali domů. Cestou autem jsem jen cítil bolest a to jsem ještě neviděl Lissu....

Když jsem přijel domů štastně se mi vrhla kolem krku. Když se na mě ale podívala poznala že se něco děje.

"Zlato stalo se něco ?? Vyhodili tě ??"

vzal jsem jí do naruče a odnesl do postele. "Víš Lisso.... jee je to mnohem horšíí.." Nedokázal jsem najít slova a ona se na mě koukala takovým zděšeným výrazem... "JÁ pojedu do Íráku..."

"COŽE ??? CO ??JAK? KDY?? NA JAK DLOUHO ?!!" říkala jedno přes druhé a slzy se jí začaly kutálet po tváři... Všechno jsem jí řekl a pevně držel v obětí. Ona mě naslouchala a u toho plakala. Rvalo mi to srdce na kousíčky.

"Neboj Lisso já se vrátím" řekl jsem a něžně jí políbil. Potom jsme se dlouho líbali a já cítil v jejích polibcích takovou naléhavost jako nikdy. Držel jsem jí u sebe tak pevně a už jsem jí nikdy nechtěl pustit! Cuchal jsem jí vlasy a poté jsme se v obětí svalili na postel svlékly se a milovali... Nevím jestli ona věřila že se vrátím ale já s ní byl jako by to bylo naposled...Po ténejúžasnější noci kdy mi nakonec usnula v náručí jsem se ráno probudil už ve 4 hodiny ráno. Nebo vstal by bylo výstižnější protože jsem nebyl schopný usnout. Zabalil jsem si věci a napsal Lisse dopis na rozloučenou, protože jsem jí nemohl vzbudit. věděl jsem že kdybych se s ní musel loučit tak bych neodjel. Na poslední chvíli jsem ještě z knihovny vzal sbírky básní od všelijakých básníků. A potom jsem odjel. v srdci mi zbyla jen bolest a strach že už se nevrátím a nikdy jí nebudu moct políbit a říct jí jak moc jí miluju. .. Dojel jsem na velitelství a poté jsme nasedli do vojenského letadla a odletěli....

Lissa

Adrian už je rok pryč... Nikdy jsem nevěřila že budu mít o někoho takový strach.. Každý večer jsem si četla ten dopis a spala v jeho tričku.. Taky mi každý den vždy v 20 : 00 přišel email s nějaku básní z těch sbírek které si vzal. Také mi jich pár složil a všechny byli o lásce ke mně a o tom jak a se vrátí jak spolu budeme mít spousty dětí a kam všude pojedeme... Jenže jednoho dne básně zkrátka chodit přestaly... Čekala jsem den.. týden.. Za tři týdny mi přišel dopis..

Slečno Melrosová, je nám to opravdu moc líto ale musíme vám oznámit že váš přítel je už dva týdny nezvěstný spolu s celou jednotkou. Poslali jsme speciální jednotku aby je našla. O vyšetřování vás budeme informovat. A to byl konec.....Od té doby mám silné deprese a musím brát prášky.. Kromě školy už nikam nechodím... 30.6 byl Arian prohlášen za mrtvého spolu se všemi kteří tam byli. jeho tělo se nenašlo... Už necítim  nic kromě bolesti a prázdnoty v srdci....... On byl pro mě všechno... celý svět.....Ale pořád jsem někde uvnitř doufala že se vrátí..

za tři roky už jsem přestala doufat....... Když jednou.. 20.11 někdo zazvonil.. šla jsem otevřít.. Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela dveře..... Stál tam Adrian !!!!!!!!!