Prokletí ve hvězdách

Ellen - Prolog

Věděla, že se řítí neskutečnou rychlostí. Neviděla ale své tělo, jak padá, prostě to cítila. Jako kdyby ji někdo vyhodil do povětří a ona zase padala dolů k zemi. I přes to, že měla zastřené smysly, slyšela ostré hlasy. Hlasy, jež stále opakovaly:

„Jsi poslední možnost sestro."

„Poslední z nás sedmi." Nerozuměla tomu. Jako kdyby se hlasy nemohly domluvit na tom, kdo promluví první, a tak se prolínaly skrze sebe. Skoro se začaly překřikovat. Byly naléhavější, možná proto, že mlha odstupovala, jako kdyby se k něčemu blížila.

„Buď podle proroctví zlomíš kletbu anebo si vybereš život."

„Jaké proroctví?" Zeptala se v duchu. Rázem synchronizovaně splynuly v jedno.

„Jedna dívka zrozená, tloucí srdce, osud zlý,

jedna dívka chuděra, musí zemřít v správné dny,

jedna dívka zrozená, jedna zrada, krásný život,

jedna dívka a ta samá, dvě ženy leč jedna pravá."

Náhle v tom měla ještě větší zmatek. Rázem jako-by procitla. Padala přes mračna v lidském těle a pod ní se rýsovaly stromy. Les.

„Rychle, řekněte jí to!" Zakřičel jeden z hlasů. Nebezpečně se přibližovala zemi.

„Co?!" Z hrdla se jí vydral mohutný výkřik provázaný strachem.

„Kletba je uvržena na rod Mortanů. Pokud tě následník trůnu zabije zlomí se, ale má ještě jedno-"

Hlas to nestihl. Vytratil se stejně tak, jako ostatní naléhavé hlasy, neboť dopadla na zem. Nedopadla tvrdě. Jako kdyby dopadla na jemnou pokrývku sněhu, která tam nebyla. Při tom světle, co ji zase oslnilo jí braly mdloby. A pak se rozpomněla. Jediné, co jí bylo do paměti dáno.

„Jmenuju se Ellen. Na pozemském světě je mi sedmnáct let, den narození – 11.11 (nevím, jaká je doba). Vím, že jsem důležitá, a že chci žít. Jsem ale šancí pro někoho jiného. Jsem zlomení temné kletby."

Hned jak se vzpamatovala uviděla koruny stromů – dubů...Duby měly listy v barvě podzimu. Věděla to, protože se v tom období narodila a taky dokázala rozeznat už i jiné věci. Postupně jí naskakovaly, jako když tam jsou odjakživa, ale musí se oprášit. Jako vzpomínky, které vyplouvají na povrch. Přes listy, co ještě neopadaly, prosvítalo slunce. Některé paprsky jí ležely na těle a hezky ji hřály. Zjistila, že na něčem leží a prudce se posadila. Byl to jen jakýsi ošuntělý batoh a v něm: oblečení, jedny boty, peníze, dýka a jed. Tohle nevěděla s jistotou, ale měla pocit, že normální sedmnáctiletá dívka by začala jančit a plakat a... kdo ví co ještě. Vzápětí se ozvalo hlasité zvolání někde na kraji lesa.
„Nesmí utéct! Za ní!" 

Rychle se zvedla a začala utíkat, stěží popadala dech. A utíkat už nepřestala. Věděla totiž, že není vůbec normální sedmnáctiletá dívka.

(Na začátku je píseň, u které jsem psala)