Prokletí ve hvězdách

2. kapitola

„Jen ne teď."

Útočila na ni ta slova znovu a znovu.

Smrákalo se čím dál tím víc a šero přestoupilo v tmu. Společně s nocí přicházela i zima. Úzkostí se jí stahovalo hrdlo. Nehnula pohledem, přestože se jeho oči proměnily ve dva temné smaragdy, kterých se bála. Přistoupil k ní a překonal tak jejich vzdálenost. Dokonce už cítila na obličeji jeho ledový dech, který jí celou prostoupil. Ellen si myslela, že čím blíž k ní byl, tím větší vládu měl nad jejím tělem i rozumem. Cítila nápor něčí síly, tlak, který jí držel na místě. Stejně tak ji omračovala narůstající mlha, jako nějaká omamná látka. To on byl tou drogou, pod kterou upadala do spánku. Jako kdyby měl temnou moc, kterou jí ovládal.

„Musíš zemřít v správné dny, Panenko." Okamžitě se zděsila.

Lesem se ozýval jeho zlověstný medový hlas, ale on nehnul rty. Slova ji uhranula, zapotácela se a v mdlobách začala padat. Viděla jen siluety jeho vysoké postavy, která si pořád zachovávala svůj bodavý, nelítostný úsměv.

„Ne, já nechci." Vydechla a pod nátlakem neviditelné síly se ocitla v polospánku.

Zrak se jí úplně rozostřil. Stále ale cítila jeho nepříjemný, brnivý a paralyzující dotek. Uvědomila si, že je bezmocná v rukou svého únosce. Nechtěla být nějaké hloupé zlomení kletby, ale proroctví, prokletí ani osudu „neuteče". Za pochodu jí ovíval studený vítr. Nad nimi kroužil stále ten havran, za jehož doprovodu, neznámo kam, byla unášena cizincem do nekonečné tmy noci...

Nejdříve bych se chtěla omluvit za to, že jsem hodně dlouho nenapsala žádnou kapitolu – neměla jsem nápady. Taky za to, že kapitola je kratší, možná i nudnější. Nejspíš už tušíte, kdo je náš cizinec nebo taky ne. Pokud ne, děj se brzy objasní, jen to nechci dělat velkými skoky v příběhu. Každopádně s jakýmkoli ohlasem se můžu posouvat dál, protože bez vás by to nešlo!