Prokletí ve hvězdách

4. kapitola

Když stanula nohama na štěrkové cestě, strnula chladem, který ji celou prostoupil. Její postavu bičoval déšť a ona cítila příval mdlob a hrůzy umocněný pohledem na zelenookého chlapce stojícího před sebou.

„Znovu se shledáváme" pronesl k Ellen, kterou postihl šok.

„To jsi ty" hlesla prohlížeje si jeho vysokou postavu v černém kabátě. Úšklebek v jeho tváři byl projevem opovržení, načež uchopil Ellen za paži se slovy:

„Hádám, že mě nevidíš ráda"

O tom nepochybuj, pomyslela si Ellen a cítila na sobě zraky černokabátníků vystupujících z aut. Shlukli se a hromadně zamířili k domu, jenž se tyčil před nimi. Ellen znepokojil pohled na štít visící nad vchodovými dveřmi, jenž měl symbolizovat erb. Pták s rozepjatými křídly nesoucí nápis: memento mori.

Nezbavila se pocitu, že už symbol v minulosti spatřila...

„Tak jdeme" posílil únoscův stisk a Ellen se celá rozčarovaná ocitla v hale s mramorovou podlahou a obrazy na zdech. Z haly ústily dvě postranní chodby a po obou stranách se linulo schodiště vedoucí do prvního patra. Ze stropu visel křišťálový lustr. Místnost se v okamžiku zaplnila a pak se vchodové dveře s prásknutím zabouchly, až se Ellen vylekala, přitom na sobě vnímala chlapcův pohled.

„Máš strach, panenko?" zeptal se, a když nedostal odpověď, zavolal:

„Allastare!"

„Ano?" přistoupil k nim muž zjizvené tváře, ten, který Ellen dovezl na to místo. 

„Odveď ji za pánem, už ji čeká" poručil Allastarovi, který poslušně přikývl. Ellen byla z těch slov přesvědčena, že setkání s pánem domu jí přinese odpovědi, přestože už ji nějakou chvíli tížila v zákoutí mysli nevyslovená pravda. Pohlédla na svého únosce a zhrozila se, když jeho duhovky potemněly.

„Christian, jméno mé. Na brzkou shledanou" řekl, teatrálně se uklonil a pak zmizel ve stínu chodby domu. Allastar sevřel Elleninu paži a vydali se opačným směrem, načež k nim přítomní černokabátníci upírali svou pozornost a něco k sobě promlouvali.

Kráčeli dlouhou chodbou a míjeli bezpočet zavřených dveří, které svědčily o velikosti domu. Několikrát zabočili a poté se před nimi objevily veliké dvojité dveře.

„Chovej se k pánovi s úctou a v ničem mu neodporuj nebo tě stihne trest, rozumělas?" řekl Allastar přísným tónem a s hrozbou v očích, přičemž Ellen mlčky přikývla a on otevřel dveře. Dívka vstoupila s pocitem vnitřní sebejistoty a shledala, že vkročila do obrovského a velkolepého sálu. Po jeho stranách se táhlo dlouhé sloupořadí, zdi byly štukované a strop se podobal nebeské klenbě, ze které se skláněly křišťálové lustry.

„Konečně!" rozlehl se prostorem mohutný hlas a Ellen strnula upírajíc zrak k osobě na konci sálu. Stál tam postarší muž s odleskem šedi ve vlasech a vráskami v obličeji. Tvářil se vítězoslavně.

„Konečně bude kletba mého rodu zlomena..."

Ellen věděla, jak je její život spjat s kletbou a proroctvím, přesto ji v tu chvíli zmohlo zoufalství z toho, že se její domněnky potvrdily a ona se ocitla v pasti. Byla na útěku rok a půl a teď ji konečně chytili do svých spárů a odvedli na své sídlo. Mortanové.