Prokletí ve hvězdách

1. kapitola

Smrt.

Ten hnilobný pach táhnoucí se lesem, jako-by někde blízko někoho pohřbívali. A ten mráz, který jí prolézal do morku kostí, když kolem protančil vítr. Zima byla citelná už v polovině listopadu. Stromy byly svlečené od listí. Všechno působilo tak smutně, zvlášť pro ni. Ještě k tomu se dostávala do čím dál tím většího oparu mlhy.

„Zemřu..." Napínala uši, jelikož panovalo hrobové ticho.

Nebylo to uklidňující ticho. Byla na útěku jeden bezútěšný měsíc, pronásledována tím mužem a jeho bandou. Byli vysocí a snažili se ji zahnat do bezvýchodné situace, což se jim povedlo, protože ji zahnali do strašidelného lesa. Určitě tam byli, tam někde schovaní ve stínu číhající na své jehňátko, jen si s ním chtěli pohrát.

„krrrááá." Ozvalo se za ní. Ellen si okamžitě vybavila toho opeřeného donašeče, poslíčka podřízeného svému pánovi. To havran symbolizoval smrt a právě, kdekoliv se objevil, tak měl poblíž svého pána. Ze strachu se neohlížela. Slyšela jeho křídla, jak jí nadletěl a snesl se k zemi před ní. Může jít o nějakého jiného – pomyslela si, jenže hned, jak viděla jeho oči a tu malinkatou šedou skvrnu v levém oku, věděla, že se nejedná o normálního havrana. Když se dala do běhu, zakmital rychle křídly a vznesl se. Začalo se ozývat další:

„krrrááá."

Svištící vítr jí zněl v uších, kde se jí ještě k tomu v ozvěnách neslo krákání toho ohavného havrana. Byla celá proledovatělá a beznadějně ztracená, kromě toho jí přemáhala úzkost. Zbavovala se pocitu, že jí sleduje hodně slizkých očí, k tomu všemu se několikrát dostala do mlhy.

„Zemřu!" opakovala si dokola.

Když v tom mlha odstoupila. Musela už bloudit hodně dlouho, protože se setmělo, a když byla na kraji lesa, kam jí zahnali, zapadalo slunce. Naskytla se jí příležitost tak barvitá a skutečná, že se nepatrně uvolnila. Dokonce měla předtím pocit, jako kdyby slyšela něčí kroky, teď už ne. Ani krákání neslyšela. Možná že pronásledovatelé se stali oběťmi mlhy a bloudili v kruzích toho zrádného závoje. Zdálo se to být až podezřelé...

Ovál jí vítr, za kterým se schovávalo ještě něco. Ano, působilo to jako mizerná hra. Zatřásla se, jako kdyby se jí někdo prošel po hrobě. Přejížděla očima kolem. Tam zpoza stromu ve tmě schovaný na ni někdo číhal...
Byly mu vidět jen oči, které působily tak vypočítavě.

„Ne, prosím neubližujte mi." Začala vyčerpaně fňukat.

Nejspíš jí oklamaly smysly, ale viděla, jak jeho rty nepatrně artikulovaly „jen pros."

Vystoupil ze stínu a překvapivě měl na ruce toho havrana, kterého zaslouženě hladil po peří. Byl zhruba v jejím věku. Koutky úst se mu stočily do pobavené grimasy. Přešel k ní nezvykle blízko, byl o hlavu vyšší.

„Konečně se setkáváme, panenko."

Tolik by chtěla utéct, jenže jak? Měl ji v hrsti.

Jak si jí prohlížel, v očích mu hladově zajiskřilo. Jeho oči byly tak uhrančivé. Zorničky měl větší a duhovky hezky zelené se zlatavými paprsky slunce s tím, že na okrajích nabíraly tmavší zelené. Byly prostě fascinující, doslova jako by ve tmě svítily. Byl si velmi dobře vědom svého vlivu. Byl tak kamenný, obzvlášť z jeho výrazu čišela lhostejnost vůči své oběti a v jeho hlase zněla arogantnost.

„Co mi chceš provést?" Zadrmolila potichu. Nebezpečně blízko se sklonil k jejímu uchu a zašeptal:

„panenko, jsi mi k smrti užitečná."

Po tvářích se jí kutálely slzy – takového sarkasmu k ní choval.

„Jen ne teď." Usmál se, ale ne už tím svým úšklebkem.

Byla bych vděčná každé dobré duši za přečtení a nějaké reakce, ať už ohledně chyb nebo spokojenosti – pište do komentářů :)  P.S. také vím, že teprve začínám a počet přečtených nebude velký, ale budu ráda za každou odezvu.