Prokletí ve hvězdách

3. kapitola

Ellen se probudila s nesnesitelnou bolestí tepající ve spáncích. Se zaúpěním se vymrštila do sedu a snažila si z mysli vypudit ty hlasy zastíněné bolestí.

Rozhlédla se a zjistila, že sedí v autě, za jehož okny pozvolna utíkají budovy různých tvarů a velikostí. V monumentálních stavbách přikrytých mraky brzy rozpoznala Londýn.

Celá zmatená a v záchvatu paniky hmátla po ošuntělém lemu svého batohu, jenž ale najednou nikde nebyl. Sotva pohlédla na řidiče, zabodly se do ní oči jeho spolujezdce. Jeho výraz byl děsivě prázdný, levou tvář mu hyzdila velká jizva. Ellen se zděsila.

„Radil bych ti, abys nic nezkoušela" řekl a ona zaryla nehty do dlaní, jako vždy když propadala zoufalství.

Zatímco metropole spolu s jeho obyvatelstvem mizela pod dešťovou průtrží, ujíždělo auto po dálnici v závěsu stejných aut tvořících doprovod, a když dálnici vystřídala maloměsta, poté vesnice a úzká serpentinová, asfaltová cesta lemovaná nekonečnou venkovskou krajinou, zmocnil se Ellen v přívalu vyvstalých myšlenek strach.

Jak jsem se ocitla v tom autě? Kdo jsou ti lidé a co po mně chtějí? A kam to auto míří?

Ve změti nekončících otázek se pak její hlavou mihla vzpomínka na minulou noc podbarvenou krákáním, jak bloudila v mlze. V temných koutech své mysli si pak snažila vybavit, co se stalo poté, ale najednou cítila ostrou bolest stejnou jako oné noci. Neuměla si to vysvětlit, na těle neměla žádný škrábanec ani otlačeninu vykazující násilí, a přesto tu bolest pulzující uvnitř sebe cítila.

„Kam to jedeme?" vzedmula se v ní úzkost, jakmile auto sjelo ze silnice na lesní cestu. Řidič ani jeho zjizvený spolujezdec neodpověděli.

Terén byl obtížný, cesta obklopená temnými křovisky a stromy skrze něž neprosáklo příliš slunečních paprsků. Auta jela pod příkrovem stínu hlouběji a hlouběji a čím víc byl terén neprostupný, tím víc pociťovala Ellen strach.

Náhle zastavili před vysokou tepanou bránou rozrůstající se v mohutnou zeď, hustě obrostlou břečťanem. Stáli kdesi v nitru lesa uprostřed ničeho.

„Brzy se všechno dozvíš" ozval se ten postarší muž zjizvené tváře, když se brána rozevřela jako dvě paže vítající ji ve své náruči. Cítila přitom čirou hrůzu prostupující celé její tělo.

Auto projelo bránou a za ním i celý jeho zástup. Ocitli se na dalekosáhlém pozemku obehnaném kamennými zdmi hraničícími s lesem. Působilo to jako obrovská travnatá planina uprostřed lesnaté houštiny, daleko skrytá lidskému oku.

Z oblohy se snášely dešťové kapky, mrholilo a nepříznivý vítr ohýbal větvemi stromů tvořících alej lemující cestu pozemku. Za okny auta se pak rozprostřely obrysy sídla, jeho majestátní zdi, střecha místy zdobená měděnkou a bičovaná deštěm a dvě postranní věže. Ten pohled Ellen ohromil a ona si užasle prohlížela průčelí domu tvořící jakousi tvář vyvolávající pocit, jako kdyby už ji někdy spatřila.

Když najednou auto zastavilo na příjezdové cestě, strnula. Znenadání vystoupil řidič i jeho zjizvený spolujezdec a Ellen se zatím utápěla v domněnkách a obavách zmítajících její mysl. Věděla, že se brzy dozví, proč se ocitla na tom tajemném místě a nakonec jí bude vše zodpovězeno.

Poté se otevřely dveře auta a k Ellen se natáhla ruka.

„Prosím, vystupte si" ozvalo se a ona zatajila dech tušíc přitom, že se v následujících okamžicích dozví pravdu jakkoliv neúnosnou. Nakrátko zadoufala, aby se její domněnky nepotvrdily a pak se s hrůzou dotkla cizincovy ruky a s jeho pomocí vystoupila.