You Know Nothing

start again

Ticho zimního rána prořízne ostrý zvuk. Vzbudím se, ale oči nechávám zavřené. Přemýšlím nad původcem přerušení tak slastného spánku. Jistě. Zašmátrám rukou po budíku, který, po pádu na zem, stichne. Pomalu otevírám oči. Posadím se a rozespale zamručím. Podívám se z okna. Přes fialové květy hyacintu vidím za okenní tabulí čerstvě napadaný sníh. Panensky bílá peřina pokrývá vše živé i neživé a nevině se třpytí. Sem tam vidím otisky kočičích tlapek a pneumatik od drahých aut lidí, kteří brzy ráno spěchají do práce. Zadívám se na podlahu a zvednu budík. Oznamuje mi, že jsem právě promarnila čtyři minuty svého života koukáním z okna. Pět. Odložím budík na noční stolek a vylezu ze své veliké postele. Obléknu si tmavě modré jeansy a světle fialové volné tílko. Rozevřu pravé křídlo svého okna a nechám se ovanout ledovým vzduchem. Zhluboka se nadechnu a mráz mě začne kousat po celém těle. Zima jak má být. Zachvěji se a okno zavřu. Přejdu přes celou délku pokoje, otevřu dveře a vyjdu na chodbu jen spoře osvětlenou slunečními paprsky procházejícími sněhem, zakrývajícím dvě střešní okna. Sestoupím na nejvyšší schod a zeširoka se protáhnu. Zívnu a sejdu do přízemí. Přejdu přes obývák do kuchyně a u stolu vidím sedět babičku a před ní dva hrnky čaje. "Dobré ráno babičko." řeknu, když se otočí a usměje se na mně. "Ahoj broučku." Posadím se naproti ní a usrknu si teplého, voňavého čaje. "Jak ses vyspala?" zeptám se a lžičkou zamíchám obsahem hrnku. "Já dobře." odpověděla mi babička. Skoumavě se na mně zadívá a lehce primhouří oči "Máš strach?" Otázka byla směřována mně. Komu taky jinému? Dědeček už tři roky nežije. Zemřel dva dny po mých dvanáctých narozeninách a kocourek Mike rozvalený u kamen asi babičku ani neposlouchá. Nevím co odpovědět. Poprvé půjdu do nové školy. Pokrčím rameny a hypnotizuji pohledem svůj jahodový čaj. "To zvládneš" usměje se babička a vezme moji ruku do svých dlaní. "jsi silná holka." Pozvednu oči a zadívám se do těch babiččiných. Krásnější oči jsem nikdy neviděla. Jsou modré, jako to nejčistší nebe a čiší z nich dobro. Usměji se a přikývnu. Dopiji zbytek čaje a poklidím hrnek do myčky spolu s nádobím válejícím se na lince. Vyjdu schody a zahnu ke koupelně. Umyji si obličej a rozpustím vlasy. Začínám si tu blonďatou změť rozčesávat, když uslyším ránu. Sakra! Kartáč nechám zavěšený ve vlasech a rychle seběhnu schody. V kuchyni uvidím usmívající se babičku s rukou na ústech a pod ní bílé střepy. "Ups." uculuje se dál babička a já se se smíchem sesunu na židli. Jednou ze svojí babičky dostanu infarkt...

Přes černou mikynu si oblékám tirkysovou zimní bundu, obouvám si pohory a s batohem na zádech obejmu babičku a naposledy se na sebe zadívám do zrcadla. Drž se Ello, řeknu si v duchu a otevřu vstupní dveře malého rodinného domku a vyrážím za dobrodružstvím. Pche, kdyby tak... Vyrážím do školy. Nechám se oslepit slunečními paprsky a ovanout studeným větrem. Vyjdu ven a otočím se. Uvidím babičku choulit se v lehkém růžovém svetříku a chlupatých papučích. Naposled mi zamává a já za sebou zavřu dveře a po chodníku odcházím vstříc něčemu novému.

Chtěla jsem vám ukázat Ell tak, jak si ji představuju já, ale neměla jsem možnost, tak vám v příští kapitole alespoň ukážu Mikeho :33