You Know Nothing

new škola

Sníh mi křupal pod nohama a já v něm zanechávala stopy svých bot a ničila tím jeho nevinnost. Zaposlouchala jsem se.

As a child, you would wait
And watch from far away.
But you always knew, that you'll be the one, that work, while they all play...

Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. "In yout, you lay..." zazpívala jsem si potichu s písničkou a oči otevřela. Upřela jsem pohled na vysokou šedivou budovu. "Here we are, don't turn away now...". Jdem na to. Vstoupila jsem otevřenými dveřmi do prostorné haly, vyšla čtyři děsivě vyhlížející schody a ve vylidněné chodbě hledala dveře ředitelny. Šla jsem pomalu a poctivě se zahleděla na každou cedulku, kterou jsem uviděla. "We are the warriors... První á... " zpívala jsem si dál písničku své milované skupiny a za chůze pečlivě zkoumala cedulku na bílých dveřích, když najednou jsem ucítila bolest. Potkala jsem se se zemí. Vytrhla jsem si sluchátka z uší a kluk, do kterého jsem vrazila, mně začal zvedat ze země. "O, m -moc se omlouvám..." vykoktala jsem, když jsem se s jeho pomocí vyškrábala na nohy a podívala se mu do obličeje. Měl tmavé delší vlasy a naprosto dokonalé oči. Tolik jiskřiček nemá ani ten nejjiskřivější ohňostroj... Cítila jsem, že rudnu a tak jsem se začala zajímat o špičky svých bot. "Moje chyba." promluvil sametovým hlasem a donutil mně se na něj znovu podívat. Tentokrát můj pohled zbloudil k jeho dokonalým rtům. Bože můj... Věnoval mi svůj úsměv a pomaličku mně obešel. Zvedl ze země třídnici a pokračoval v cestě. Otočila jsem se a doufala, že se otočí taky, ale zřejmě po tom nějak netoužil. Rozešla jsem se tedy dál směrem po chodbě a úplně na jejím konci narazila na ony dveře. Zastavila jsem se, lehce zaklepala a vztoupila dovnitř.

Někde práskly dveře. Ředitelka mně vyvedla do dalšího patra a došla ke dveřím jisté třídy. Za nimi, podle zvuku, panoval naprostý chaos. Zastavila se, lehce zaklepala a vztoupila dovnitř. Třída z ničeho nic utichla a já nesměle vešla za ní. Pokývala učitelce, otočila se a mrkla na mně. Za milou paní ředitelkou se ale zavřely dveře a všechny pohledy teď spočinuly na mně. Cítila jsem, jak pomalu rudnu. V tu chvíli mně neskutečně zaujaly moje prsty... Mladičká učitelka vstala a došla ke mně. Vyzvala mně, ať se představím. Tím moje ruce přišly o veškerou mou pozornost a byla jsem nucena se podívat po třídě. Z leva na mně upírala kamenný pohled malá brunetka s červenými konečky. "Jsem Ellie Kindlyová a bude mi šestnáct let." rozhovořila jsem se pomalu a najednou se rozlěly dveře. Vešel vysoký tmavovlasý kluk a když mně zahlédl, zastavil se uprostřed kroku. S vrzáním zavřel dveře, zářivě se usmál a sedl si k brunetce, která na mně stále ledově zírala. Po vyzvání učitelky jsem si sedla do poslední lavice a celou hodinu jsem nevnímala výklad a očima hltala každý kousek jeho zad...

Odcházela jsem k čerstvě mi přidělené skříňce, když kolem mně prošla parta hihňajících se holek, které si na mne pořád ukazovaly. Ignorovala jsem je a nasadila jsem si do uší sluchátka

"This is it, the apocalipse. Whoa. "

a vyrazila jsem směrem domů. Všude bylo bílo a tak jsem cestou musela obdivovat krásu zazimovaných stromů. Odemkla jsem dveře a odnesla si batoh do pokoje. V obýváku jsem se pozdravila s babičkou a došla jsem blíž k wifině. Najela jsem na facebook, vyřídila klasická upozornění, odepsala všem a zarazila jsem se. Copak to tu máme?? Rozklikla jsem žádosti o přátelství.

Příští kapitola bude z pohledu neznámého, jistě je na co se těšit :33

A chtěla bych tímto poděkovat mé úplně první čtenářce Niky za to, že existuje. Jsi takový moje zlatíčko <3 děkuju.