You Know Nothing

Jdeme...

Takže... ahoj :33
Tahle kapitolka bude taková... zvláštní. Ne výjimečná - to jsou všechny... :'DDD ale tahle je speciální už jen tím, že vám píšu na začátku a ne na konci... A to vlastně proto, že vás chci varovat...

Tahle kapitolka je rozdělená na hodně částí a hodně pohledů... Takže, abychom si rozuměli...

1•toto je označení pro stejnou (či podobnou...) myšlenku a nebo přímou řeč odehrávající se u více postav zaráz•

...a takto vypadá něčí vzpomínka.

Ve zbytku se, doufám, vyznáte...

Jinak se tu setkáme ještě:

s velmi smutnou vzpomínkou neznámé osoby (bude se hodit v dalších částech)

A se dvěma úžasnýma příšerkama :33

Takže si to užijte, sorry za moje kecy a...

Šárka

"Perfektní." dala jsem ruce do pasu a očima přelétla celé naše veledílo. Udělali jsme z mé postele prvotřídní bunkr. Vlastně se příliš nelišil od toho v obýváku... "Musíme ale ještě spravit ten vedle..." stoupl si vedle mně Chrisko a zatvářil se spokojeně. "...a příště žádný polštářový bitvy v bunkrech..." nemohli jsme se nabažit našeho výtvoru. "Jdeme." otočil se Chris a já se vydala za ním. Během čtvrt hodiny jsme bunkr v obýváku opět uvedli do provozu. Na jeho vrchu majestátně seděl velký růžový jednorožec a vyhlížel nepřátele. Nanosili jsme do hradeb spoustu munice v podobě plyšáků a k zábradlí nad schody natahali polštáře a polštářky všech tvarů, barev a velikostí. Vymýšleli jsme nejrůznější taktiky a připravovali se na velkolepou bitvu, která se měla zapsat do dějin. Naposledy jsme procházeli všechny plány a zbraně. Kontrolovala jsem zásoby sušenek ve své posteli, abych se potom mohla složit do hromady peřin, jíst sušenky a povídat si s Chriskem a abychom potom mohli po celém domě rozházet ty nejmenší části naší asi hodinové práce. Splnila jsem si své celodenní přání a plácla sebou, konečně, do měkké hromady v jednom z bunkrů. Ležela jsem na břiše a snažila se rozdělat sušenky. Chrisko stál u okna a díval se dolů na ulici. Posadila jsem se a chtěla mu dát sušenku, on se ale otočil a podíval se na mně s takovým ďábelským úsměvem. Chvíli jsem přemýšlela, co má v plánu, když jsem uslyšela bouchnutí dveří. Vyděšeně jsem na něj vyvalila oči. Co budeme dělat? Je brzo, ale co když to je máma? Takovej bordel, to nebude jen tak... Ale Chrisko se pořád usmíval, tak co se to... "Chystejte zbraně, tenhle boj bude stát za to..." V tu chvíli jsem pochopila. "Elena..." rebelantsky jsem pozvedla koutek úst a odhodlaně se na něj usmála. "Plán A, stanoviště 1... jdeme..." stihl spěšně zašeptat a rychle přeběhl chodbu a tiše seskákal schody. Vida, tak přece jen jsou naše hry k něčemu... Doběhla jsem nad schody ke druhému stanovišti. Plán A spočíval v útoku ze stanoviště jedna - z bunkru v obýváku - a dvě - zábradlí nad schody. Stoupla jsem si za zábradlí k nachystaným polštářům. Vše bylo na svém místě a já jen čekala, až Chrisi zahájí palbu. Věděla jsem, že se schovává za velkým růžovým jednorožcem a čeká na příhodnou chvíli. Všude bylo ticho, ticho před bouří, a přesně takové ticho mělo podle plánu nastat, nepřítel měl tušit hrozbu. Z ničeho nic jsem uslyšela náš válečný pokřik (to je můj člověk...), dívčí jekot a Thomasův smích - ten mohl znamenat jen jedno...
Bunkr v obýváku jsme vlastně postavili jen proto, že jsme podvědomě tušili, že budeme mít opravdové protivníky. Vytvořili jsme ho pro případ, že by se bitva opravdu uskutečnila - a to se mohlo stát jen s Tomovou přítomností...
Chrisko vybíhal schody a chvíli po něm se v mém zorném poli objevila Elena s nějakou blondýnkou a já je přes zábradlí spomalila lavinou polštářů. "Přecházíme k plánu B!!" ANO!! Bože, děkuji ti za Thomase... Kdyby tu nebyl, zřejmě bychom dostali vynadáno a už bychom poklízeli celý dům... "Jdeme!" Chris se rychle dostal do naší postelové (samozřejmě také větší a pevnější...) pevnosti a vytáhl dřevěnou násadu od smetáku (nešťastnou náhodou zkrácenou při naší poslední hře...). Utíkala jsem rozesmátě od schodiště a jen jsem zahlédla Thomase s dřevěnou tyčkou v ruce, jak se hrne nahoru. Chris i s násadou vyběhl z pokoje a já se jen tak tak stihla vyšplhat na hradby, abych mohla čelit dalším nájezdům...