Teacher [h.s, CZ]

2) Help Me My Godness!

Liz:
Musím uznat, že mě učitelka na francouzštinu fakt naštvala. Za vyrušování o hodině s Niallem jsem schytala 5 stránek překladu! Přitom francouzštinu z duše nenávidím. Proto jsem pozvala, ať Niall přijde k nám, že ten úkol uděláme spolu.
"La France..." přečetla jsem první slovo ve větě. Otráveně jsem si podepřela rukou hlavu.

Niall na mě koukal s pobaveným výrazem.
"Není náhodou nějaký způsob, jak to udělat jednodušeji?" "Ne." vydechla jsem. "Zřejmě budeme muset překládat kousek po kousku." povzdechla jsem si.
Niall vytáhl z tašky notebook a najel na internet. "Já myslela, že máme dělat domácí úkol a ne být na internetu." podívala jsem se na něj znechuceně.
"Však jo." řekl a stále něco ťukal do klávesnice. Natočil ke mně jeho notebook.
A četla jsem.

Google Translator (Google Překladač)
From: France To: English (Czech)

Enter Your Text... (Zadejte váš text...)

Zajásala jsem. To byl nápad! Za pomoci překladače jsme měli pětistránkový trest hotový ani ne za půl hodiny.
Po půl hodině trápení jsme se s jásotem oblékli a vyrazili do lednové sněhové nadílky.

Venku:
Vyrazili jsme na nedaleký kopec za městem a vzali s sebou sáňky. Niall navrhoval ještě lžíci, ale tu jsem razantně zamítla.
Věděla jsem, jak by to dopadlo.

Když se začalo stmívat, vyrazili jsme přes park domů. Niall bydlí v bytovce kousek ode mně, takže jsme se mohli zdržet ještě chvíli venku. Já bydlím sama, už dávno nebydlím s rodiči. Kdyby to šlo, tak bych s nimi bydlela. Ale oni odešli a už se nikdy nevrátí.

Když mi bylo 5 let, rodiče měli tragickou autonehodu. Soud mě dal do péče tetě Dorothy a strýcovi Georgeovi. Strýc před 2 roky také zemřel. Selhalo mu srdce.
Teta byla na tom tak špatně, že ji museli dát do blázince a o mě se starají vzdálení příbuzní. Každý měsíc mi oni a stát posílají příspěvky. Nebýt Nialla, už bych asi tady taky nebyla.

Sedli jsme si na chvíli do parku na lavičku.
Kolem procházejí lidé, ale my si jich nevšímáme, protože se furt smějeme a to bez ustání. Nakonec se uklidníme a zvedneme se k odchodu. Niall mě doprovodil k mojím dveřím a rozloučili jsme se. Dali jsme si ještě malou kamarádskou pusu na rozloučenou a pak teprve Niall odešel domů.

Vzala jsem ze schránky poštu a odemkla.
Klíčky jsem dala na háček u dveří a sundala si moji úplně promočenou blankytně modrou bundu. Dala jsem ji společně s botami na topení. A položila si na ně dlaně.
Za chvíli do mého těla sálalo teplo.

Šla jsem do kuchyně, abych si udělala kafe.
V ten samý moment zazvonil zvonek a já byla nucena vypnout konvici. Že by si Niall něco zapomněl? Nejspíš ano.

Koukla jsem do kukátka. Jenže za dveřmi nestál Niall. Stál tam někdo docela jiný.
Otevřela jsem s váháním dveře.
Přede dveřmi stál pan Styles! Zcela šokována jsem na něho zírala.
"Dobrý den. Neruším?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. "Dobrý den. Potřeboval by jste něco?" zeptala jsem se ho už s úsměvem, ale stále mi vrtalo hlavou, odkud vzal moji adresu.

"Jedná se o vás. Mohl bych dál?" zeptal se mě a já nepřestávala na něj zírat.
"Ano, jistě, samozřejmě." vykoktala jsem a pustila ho dál. Super, Liz. Za svůj výkon si můžeš zatleskat. Teď si myslí, že jsi naprostá husa, pomyslela jsem si.

Zavřela jsem za ním opatrně dveře. "Pojďte dál. Boty semhle." ukázala jsem mu a pomohla mu sundat kabát. Šla jsem zpět do kuchyně a Styles šel za mnou. "Posaďte se." vyzvala jsem ho a on se posadil na gauč a začal se rozhlížet. Postavila jsem se před něj. "Chcete kafe? Zrovna jsem přišla zvenku." Přikývl. "Jestli můžu poprosit, tak dvě lžičky."

Za moment jsem před něj na stůl položila cukřenku se šálkem kafe a ten svůj jsem držela v dlaních. "Takže o co se jedná?" zeptala jsem se ho. Podíval se na mě s vážným výrazem ve tváři.
"Bohužel jsem se doslechl, jak těžké jste to v životě měla. Doufám, že omluvíte moji troufalost." řekl a s omluvným výrazem si lokl kafe. Přikývla jsem. "Nic se neděje, klidně pokračujte."

"Rád bych vám navrhl takový menší návrh.
Vaši rodiče by jistě nechtěli, aby jste žila sama. Vlastním kromě mého vlastního domu ještě jeden, nicméně stále je útulný.
Rád bych vám ho nabídl a zároveň vám nabízím, že bych vás financoval."

Jeho návrh mě zaskočil. Trochu jsem se zakuckala, ale nabrala jsem znova dech.
"Pane Stylesi..." nadechla jsem se.
"Myslím, že mi můžete říkat pouze Harry, aby to nebylo samé pane učiteli a pane." rozesmál se a já přitakala s menším úsměvem.

"Harry... Je to dost důležité rozhodnutí a vážím si toho, co pro mě chcete udělat.
Nechte mi pár dní na rozmyšlenou." požádala jsem ho a on chápavě přikývl.
"Chápu, že takové rozhodnutí chce čas."
"Ale co za to budete chtít?" zeptala jsem se hořce. Pomyslela jsem si na peníze, které musím každý měsíc vydat za nájem.
"Nic, slečno Parkerová." usmál se.
"Myslím, že mi můžete říkat Liz." řekla jsem tiše. Usmál se trochu víc.

"Bohužel pokud vám to nevadí, budu muset jít, nerad bych obtěžoval." omluvil se a připravoval se k odchodu.
Vstala jsem taky. "Mě neobtěžujete, právě naopak." usmála jsem se také.
Harry si oblékl kabát a boty a zamával mi.
"Nashle, Liz." "Nashledanou." řekla jsem a rychle jsem zaklapla dveře. Sedla jsem si za dveřmi na zem na bobek.

Můj Bože, to mi jako Styles nabízí, abych s ním bydlela?!