Teacher [h.s, CZ]

9) I guess, I fell in Love...

"Co takhle jít se projít po tak dobré večeři na zahradu a sednout si tam?" otázal se Harry. Tato otázka visela ve vzduchu jako velký otazník. Jít se projít na zahradu... sednout si tam... s mým TŘÍDNÍM UČITELEM?! Nakonec jsem tento duševní souboj vzdala a možná až příliš unáhleně jsem mu odpověděla.

"Mohli bychom." Nenávidím moji spisovnost. Tlačila se mi na jazyk věta: "Taky si myslím.", ale tu jsem spolkla. Ještě by si o mě myslel bůhvíco. Už se ale nejspíš stalo. 

Harry otevřel prosklené dveře ve stěně, která dělila obývák a zahradu. Cestička byla posetá dekorativními kaménky. V rohu zahrady jsem zahlédla skalku. Určitě ji tvořila Olivie, protože si vážně nedovedu představit, že Harry tady běhá s ozdobnými dřevy, květináči nebo snad s květinami jako třeba levandule, meduňka nebo rozmarýn. Proboha, ani si nechci domyslet, jak by to dopadlo. (já ale taky ne :D)

Na terase byla souprava židlí a stůl. Židle i stůl byly bílé jako sníh, pouze podsedáky byly černé. Asi má oblíbenou barvu bílou, pomyslela jsem si a umínila se ho na to zeptat. Koneckonců by mě to docela zajímalo...

"Tobě se líbí bílá?" pronesla jsem, ale vzápětí jsem zčervenala, protože jsem si uvědomila, že přede mnou stojí můj TŘÍDNÍ UČITEL. Naštěstí to nevypadalo, že by tykání Harrymu nějak výrazně vadilo.

"Ne, bílá nepatří mezi moje oblíbené barvy." odpověděl a posadil se. Sedla jsem si tedy taky. "Tak jak to, že tu je?" položila jsem mu další otázku. "Olivie kdesi četla, že bílá v souladu s černou tvoří smyslnou kombinaci a vypadá to elegantně, ale zároveň vkusně. Bylo to její přání a vzhledem k tomu, že je Olivie skoro jako moje máma, nemohl jsem jí toto přání odepřít." pronesl a zadíval se na měňavou hladinu bazénu, který se rozprostíral před terasou. 

Zamyšleně jsem se na ni také podívala a uvědomila jsem si, že působí uklidňujícím dojmem. Snad jak se neklidná voda převaluje nebo ta modrá? Milovala jsem všechny druhy modré, ale překvapilo mě, že její účinky jsem zjistila až TEĎ. Smutné na obdivovatelku modré barvy, té, co dává barvu oceánům, mořím a všemu vodstvu.

  Voda! Vodo, jsi bez chuti, bez barvy, bez vůně, jsi nedefinovatelná a člověk tě pije, aniž tě zná. Ty nejsi nutná k životu: ty jsi život sám. Naplňuješ nás rozkoší, jejíž zdroj není ve smyslech. S tebou se nám vrací všechno to, čeho jsme se už zřekli. Díky tobě se otevírají všechny vyschlé prameny našeho srdce. Jsi tím nejcennějším pokladem na světě a také pokladem nejchoulostivějším, ty, tak čistá v útrobách země. Člověk může umřít žízní u magnezitového pramene. Může umřít žízní na břehu solného jezera. může umřít, i když má dva litry rosy, jsou-li v ní rozpuštěny nějaké soli. Ty nepřijímáš žádné příměsi, ty se nedáš zfalšovat, ty jsi podezíravé božstvo. Ale naplňuješ nás nesmírným a prostým štěstím.  (Antoine de Saint- Exupéry, autor Malého prince) 

"Co takhle si zaplavat?" navrhl a vstal. Dřív než jsem se stačila vzpamatovat, mě popadl do náruče a nesl mě k bazénu. Já se dala do strašného jekotu a on se ďábelsky smál.

"Asi jsem se zamiloval."