Nikdy na tebe nezapomenu (Pozastaveno)

2.část

Hned jak jsem vešla do obchodu, v zádech jsem měla Sydney a Mika, který měl na tváři jeden z jeho udivených výrazů. Musím říct, vypadal směšně a roztomile zároveň. Přišla jsem ke kase a tam už na nás čekal pan McGarden. Mile se na nás usmál a pak se otočil na Mika, který se tvářil jako by mu ulítli včely.

„Tak to jsou ty dvě slečny, co se nám tu budou starat o obchod?". Mike jen přikývl a přišel ke mně trochu blíž a zašeptal mi do ucha. „Neboj se, zachví-li odejde.". Ještě předtím než pan McGarden odešel, nám vysvětlil, co máme dělat. Já jsem stála u pokladny a smála se na každého zákazníka, který vešel (a že jich bylo), zatím co Mike a Sydney běhali po obchodě a radili jim. Čas utíkal rychle a ani jsem si nevšimla, že už je po zavírací době. Postarali jsme se o poslední zákazníky a zavřeli. Než jsme mohli do kavárny, museli jsme uklidit. Já si vzala na starost pulty a rovnání zboží. Měla jsem to hned a tak jsem povzbuzovala ty dva.

„No tak. To, aby nám v kavárně nezavřeli, když vám to tak dlouho trvá!" hned mě začali probodávat ty jejich vražedné pohledy a jenom jsem slyšela Mika.

„Když ty sis jenom stála u pokladny. My jme aspoň, pořádně dřeli.". Sydney se začala smát a já jsem mu hned osekla.

„To víš, musíš mít hezkou tvářičku jako já." a mrkla jsem na něho. Všichni jsme se začali smát. Po cca 10 minutách jsme vyrazili konečně do kavárny. Jako vždycky jsme si sedli k našemu stolu a objednali si. Když nám číšnice přinesla objednávku, Mike se na mě podíval a řekl s tázavým pohledem.

„Tak co si mi chtěla říct?". Trochu jsem si upila a začala „Chci najít svojí tetu v Miami a přestěhovat se k ní. Už to s nimi tady nevydržím a tohle mi připadá jako jediná možnost, jak se od nich dostat pryč." pokrčila jsem rameny.

Mike se skoro udusil a pak na mě vyvalil oči. „To nás jako opustíš? To přece nemyslíš vážně?!". Jen jsem tam seděla a koukala do země. Sydney viděla, že jsem nenašla ty správný slova a koukla se na vyděšeného Mika.

„Víš, ona to nemám v životě moc lehký. Sám to víš, tak by bylo hezký jí v tom trochu podpořit, nemyslíš?". Mike se zarazil a pak řekl „Promiň, to jsem nechtěl. Chci tě v tom podpořit, ale nechci, aby si jezdila tak daleko.". Jeho smutek mě drtil a tak jsem se na něj usmála a chytila ho za ruku. Z prvu si toho nevšímal, ale pak se mi kouknul do očí.

„Miku, já vás taky nechci opustit, ale připadá mi to, jako jediný řešení.". Přikývl a v jeho zelených očích jsem viděla pochopení. Ještě asi hodinu jsme seděli v kavárně a dělali různý blbosti.

.........

Stála jsem před vchodem do domu a koukla se na mobil. Bylo 20:08 přesně a tak jsem si strčila mobil zpátky do kapsy a otevřela dveře.

„Jsem doma!" zakřičela jsem a slyšela v kuchyni hlasy. Vyzula jsem si boty a šla do kuchyně, kde stál Jaden a koukal na mě vražedným pohledem.

„Kde si byla, mladá dámo? Víš kolik je hodin? Aspoň vzkaz si mohla napsat!" zařval a celý zrudl. Koukala jsem se mu do očí a vyprskla na něho.

„Byla jsem na té brigádě. Říkala jsem ti o tom asi milionkrát, ale ty si mě nevnímal, protože jsi až moc zaujatý svým dítětem a na mě kašlete!". Jediný, co jsem ucítila, byla jeho ruka na mojí tváři, za kterou jsem se hned chytila.

„Tímhle tónem se mnou mluvit nebudeš! Ještě pořád nejsi plnoletá, takže se o tebe bohužel musíme zajímat!". Já jsem se otočila a rozběhla jsem se do pokoje. To bylo jediný moje útočiště, kde jsem se v tomhle baráku cítila bezpečně. Lehla jsem si na postel a hodila mobil na polštář. Ležela jsem tam asi 5 minut a přemýšlela o Miami. Pak mě z myšlenek vytrhlo až zvonění mého telefonu. Rychle jsme vstala a na obrazovce jsem viděla jméno Mike. Přejetím prstem po displeji jsem příjmula hovor:

„Ahoj Mari" - ano, je jediný, kdo mi tak říká -

,,Ahoj Miku. Co potřebuješ?". Chvíli tam bylo ticho, ale pak se ozvalo.

„Chtěla bych si s tebou promluvit. Je to důležitý. Mohli by, jsme se za půl hodiny sejít na pláži?". V jeho hlase jsem ucítila trochu nervozity.

„Jo jasně, stejně jsem chtěla vypadnout z baráku.".

Nadechla jsem se a pak řekla: „Tak za chvíli. Zatím Ahoj" a položila to. Rozhlídla jsem se po pokoji a koukla na hodiny. Bylo 20:30, takže jsme se měli sejít ve 21:00. Šla jsem do koupelny a dala si rychlou sprchu. Poté jsem přeběhla ke skříni a hledala nějaké oblečení. Našla jsem přesně to, co jsem hledala. Oblékla jsem si černé legíny a bílé tílko. Všechno jsem doladila bílými Converskami, které jsem měla v pokoji pro stav nouze, kdybych se chtěla vyplížit z baráku. Otevřela jsem okno a pomalu slezla na verandu (štěstí, že tam byla) a z ní jsem seskočila dolů, aby si nikdo ničeho nevšimnul. Šla jsem na autobusovou zastávku a nasedla do autobusu, který mě odvezl až k pláži, kde už na mě čekal Mike.