S duší kočky

1

  Všude kolem mě bílé zdi, místo okna a dveří studené mříže a v jednom rohu opuštěná polorozpadlá postel, na které ležel pozůstatek rozervaného dopisu. Někde v dálce slyším zoufalý hlas křičící ženy, jak volá moje jméno. Ta žena mě prosí o pomoc, ale jak? Jak jí mám pomoct? Jsem tu zamčená. Lomcuji mřížemi na místě dveří, ale ty nepovolí. Jsem jako smyslů zbavená. Musím se odsud přece nějak dostat! Také křičím. Křikem odpovídám ženě, aby se nebála, aby ještě chvíli vydržela, že jí brzy pomůžu, ale pořád jsem uvězněná v pokoji.

  Najednou se ozve ohlušující rána a po ní další a další. Až když dozní i poslední ozvěny těch ohlušujících ran dojde mi, co se asi děje. Nastalé ticho, které přerušuje jen můj splašený dech a zděšené myšlenky, mi svírá hruď. Tiše vyčkávám, co přijde. Co se stalo? Proč už ji neslyším? Najednou do mého pokoje zazáří silné světlo, které mě oslepuje a spaluje mou kůži. Křičím bolestí a chci, aby to přestalo. Po tvářích mi stékají slzy. Po čtyřech se snažím doplazit do rohu pokoje, kde světlo není až tak ostré. 

  „Cathryn, pojď ven!" volá mě podivně zastřený hlas, který mi způsobuje husí kůži a drásá ušní bubínky. 

  „Co po mně chcete?" slyším svůj vyděšený hlas.

  „Chceme ti pomoci."

   „Cože?!"

   „Jsi špatná, Cathryn. My ti pomůžeme," jakoby se ten hlas snažil znít mile. 

  „Nechci vaši pomoc! Kdo jste? A co je s tou ženou?" 

  „Pojď se podívat sama," odpoví mi hlas a světlo trochu zeslábne. Zaváhám, nevím co dělat, ale zvědavost mi nedá. Nemůžu ji tam nechat. Slíbila jsem jí pomoc. 

  Silou vůle se postavím na nohy a vyjdu z pokoje. To co spatřím mě ničí. Nechci se na to dívat, ale někdo mě zezadu chytne a přinutí se dívat na tu děsivou scénu. Na zemi leží drobná blonďatá žena, okolo čtyřicítky v kaluži krve. Znám ji, ale nepřipouštím si to. Má prostřelenou hlavu i hruď, a její pohled je stočený někam do neznáma. Už vidí lepší svět... 

  „Můžeš za to ty, Cat." 

  „Ne!" křičím. 

„Ale ano, to ty jsi ji zabila."

 „To není pravda!" 

„Ale ano je. Zemřela, protože jsi jiná. Jsi jiná, Cat. Špatná. Ale my ti od toho pomůžeme!" 

"Nééééé!!!!" 

***

Crr, Crr, Crr! „Sklapni křápe!" zabručím ještě v polospánku na svůj pitomej budík a s hlavou stále zabořenou do polštáře se ho snažím nahmatat rukou, abych jej vypla. Bezvýsledně. Nedá se nic dělat, musím vstát. Doslova se doplazím do koupelny, kde se přinutím podívat do zrcadla, což je pohled, který mě dokonale probudí. 

„Nesnáším rána," řeknu svému odrazu. 

  Dám si studenou sprchu a doufám, že ze mě voda odplaví pozůstatky děsivého snu, který se mi vrací skoro každou noc, pak se učešu a vlasy stáhnu do přísného drdolu, oči zvýrazním řasenkou a tenkou linkou, na rty nanesu velmi světlou rtěnku a odeberu se zpět do ložnice, kde na sebe hodím stařecky vyhlížející a naprosto nepohodlný kostýmek šedé barvy, ve kterém si hned připadám o dvacet let starší.