S duší kočky

3.

  Rychlost, výška, nebezpečí... Raní dávka adrenalinu, která mi kolovala tělem při skákání mezi střechami domů, šplhání po stromech, nebo pouhém běhání ve stínech, mě naplňovala čirým uspokojením. Sice se teprve první paprsky slunce dotýkaly korun stromů, zdálo se však že dnešní den bude bezchybný. 

  Zastavila jsem až na střeše toho nejvyššího panelového domu ve městě, na jejímž okraji jsem se snažila popadnout dech. Zároveň, jsem ale bytostně cítila spojení se svou kočičí podstatou a užívala si nádherný východ slunce, který jsem už nějakou dobu neviděla. Zavřela jsem oči a párkrát se zhluboka nadechla. Musela jsem se usmát od ucha k uchu. 

  Jak moc miluju tyhle okamžiky, kdy jsem prostě sama sebou a nikdo s tím nic nemůže udělat. Chlad noci pomalu mizel a i když teplo dne mému gustu lahodilo víc, den upozorňoval na to, že se opět musím stát upjatou podržtaškou svého šéfa, hlídající každý svůj krok a uvězněnou ve falešné realitě, kterou musí snášet, aby přežila. Alespoň jsem si užila brzké ráno a teď šup do práce! Pomyslela jsem si hořce. Nejdřív ale znovu zavřu oči a naposled se v místě, které se v tuto hodinu zdá výš než slunce zhluboka nadechnu, otočím se zády k okraji střachy a stoupnu si na její okraj tak, že mi paty čouhají přes. Ropažím ruce a svou váhu pomalu přenáším vzad až nakonec...

  ,,Wóóóhóów!!!" ...padám... 

  Stoprocentní volnost nepoznáte dokud neokusíte volný pád střemhlav do neznáma. Kdyby mě někdo viděl asi by si pomyslel, že jsem další šílený sebevrah, jenže já jako kočka vždy dopadnu na všechny čtyři, tak proč si tu volnost jednou za čas, řádně neužít. 

***

  Temná postava muže skrývajícího se opodál, se líně opírala o stěnu špinavého domu v pochybné ulici města. Jeho přítomnost by mohla vybízet k otázce, co tam vlasně dělá. On však stejně jako padající dívka, měl talen stát se neviditelným. Oblečený v černém kabátu se pod klouboukem sám pro sebe lišácky usmál.

  ,,Máš v sobě jiskru, ale díky mě vzplaneš."