Sluha hraběte Jagelliuse

Chapter 9

"To nemůžu dovolit." odsekl jsem. "Tebe nikdo z ničeho neobvinil. Daemon by si nedovolil pošpinit tvé jméno, jelikož chce mít dobré vztahy s vlivnými šlechtici. Uděláš pro mě jednu jedinou věc - až tě odsud Torot pustí, tak se bez většího povyku odebereš zpátky do svého sídla. Nikdo tě tu popravit nechce tak nešil. Chci aby jsi zapomněl moje jméno, moji tvář, moje dotyky ... moji existenci." pronesl jsem vážně. "N-Nebyl jsi p-pro mě n-ničím víc, n-než jen z-z-zábavou." hlas se mi najednou hrozně klepal a do očí se hnaly slzy. "Snad se brzy setkáme." zašeptal jsem a zamířil ke dveřím. Akame nehorázně řval a lomcoval s mřížemi. Klíče jsem si nechal u sebe a odešel. Podařilo se mi nepozorovaně proplížit se z hradu až k lesu. Téměř nic jsem přes slzy v očích neviděl. Nechtěl jsem ho tam nechávat, ale na krku mi téměř visela oprátka. Bylo na čase vymazat svoji existenci ze světa. Uplynulo několik dní, ne-li dokonce týdnů či měsíců. Moje osobnost byla trestně stíhána a po několika měsících prohlášena za mrtvou. Byl jsem již plně rozhodnutý odejít z města, když jsem na tržišti uviděl známou osobu. Srdce se mi horlivě rozbušilo. Vypadal, ale jinak než dřív. Vypadal mnohem starší a vyspělejší. Přes hlavu jsem měl přehozenou kápi, aby mě nikdo nepoznal. I já jsem se dost změnil. Přestože jsem o pět let mladší jak on, vypadali jsme dost podobně - oba dost ztrápeně. Chtěl jsem jít za ním, ale prudce jsem se zastavil, když k němu přišla žena s krásným úsměvem a on jí ho opětoval. V tu chvíli jsem zkameněl.
Sirius mě nepustil. Neodemkl mi. Zlomil mi srdce a odešel a nechal mě tam s jeho sestrou, která se po chvíli probudila a celou tu dobu, co jsme spolu strávili v žaláři se po mně sápala a snažila se mi vnucovat ,abychom uzavřeli sňatek. Nesouhlasil jsem a nadále ignoroval její pitomé žvásty a pokoušel jsem se zadržovat slzy, působené Siriusovými slovy. Po několika hodinách za námi přišli stráže a propustili nás. Já si vzal svůj luk a šípy a chystal jsem se odejít z Torotova panství. Torot mě ale před odchodem zastavil "Akame, nevíte ,kam odešel můj syn?" zeptal se. "Ne, nevím a když budete laskav, hodlám jít domů." odpálkoval jsem ho a on jen přikývl, tak jsem odešel po svých až do svého sídla. Cesta mi trvala neuvěřitelně dlouho. Ale došel jsem. Od toho incidentu s Torotem a Siriusem uplynulo několik měsíců ,ale já Siriuse pořád nemohl dostat z hlavy. Ikdyž mi řekl, že jsem pro něj byl hračka na jednu noc, já ho stále miloval. Bohužel jsem byl mými rodiči, kteří o mé homosexualitě nevěděli, přinucen vybrat si nevěstu. Nakonec jsem si vybral dceru krále z dalekého východu, Eloru. Přišla mi ze všech nejvíce normální a možná by se s ní dalo i vyjít. Zasnoubili jsme se tedy a naplánovali svatbu, co by se měla konat za půl roku. Mezitím jsme spolu trávili čas, abychom se poznali. Právě dnes si Elora přála se mnou jít na městské tržiště. Souhlasil jsem a vyrazili jsme. Na tržišti si Elora odběhla koupit nějaký šátek a já tam jen tak stál s -jako obvykle- utrápeným výrazem. Ačkoliv jsem si Eloru docela oblíbil, nemohl jsem z hlavy dostat syna severského krále. Ten si ale určitě zas užívá daleko s jiným. Elora se vrátila s šátkem okolo krku a vesele se na mě usmívala. Nuceně jsem jí úsměv oplatil a raději jsem se podíval jinam. Na někoho s kápí na hlavě. Přišel mi povědomý.
Rychle jsem sklopil hlavu a otočil se k odchodu. "Hej, počkej!" ozval se Akameho hlas. Neváhal jsem a začal se prodírat davem pryč. Když jsem se otočil, Akame běžel za mnou. Zrychlil jsem a ztratil se v davu. Zaběhl jsem do postranní uličky, kde jsem se opřel o zeď a těžce oddechoval. Nevím proč, ale chtělo se mi brečet, křičet, umřít. Vždyť jsem to byl já, kdo od něj utekl, tak co se divím. Najednou mi někdo strhl kápi z hlavy. Prudce jsem se otočil a ohnal se po dotyčném nožem. Uskočil a zůstal stát opodál. Opět jsem si kápi nandal. Teprva teď jsem se mu odvážil podívat do obličeje. Moje a jeho oči se setkaly. Po tak dlouhé době, jsem se opět utápěl v temnotě jako očí. "Siriusi?" vykoktal ze sebe Akame po chvíli zírání. "Akame." odvětil jsem a strhl si kápi z hlavy. "Myslel jsem, že jsi mrtvý a nebo už dávno pryč z města." Musel jsem se usmát. "Opravdu mě těší, že jsi se o mě tolik strachoval." pronesl jsem sarkasticky. "Nemusíš se bát, v nejbližší době jsem na odchodu." dodal jsem. Akame mě najednou chytil za 'flígr' a třísknul se mnou o zeď na kterou mě následně namáčkl. "Hodláš mě zabít? Vybít si vztek? V pořádku jen pokračuj, zasloužím si to." uškleboval jsem se.
Ta osoba v kápi začla odcházet. Zavolal jsem na ni a ona se rozběhla pryč. Běžel jsem za ní. Zaběhla do temné postranní uličky a já za ní. Osoba byla opřená o zeď a já jí strhl kápi. "Siriusi?" zalapal jsem po dechu. Po takové době se dívám do očí mému milovanému a on se nezmůže na víc, než na sarkastické a uštěpačné odpovědi. Naštval jsem se a přimáčkl ho ke zdi, z očí mi už tekly slzy proudem a já těžce a přerývaně dýchal. "Hodláš mě zabít? Vybít si vztek? V pořádku, jen pokračuj, zasloužím si to." ušklíbl se. Proč mi to kurva dělá? Místo toho, abych odpověděl jsem jen vzlyknul a následně jsem ho políbil, takže moje slzy smáčely i jeho tváře. Bylo to tak dokpnalé po takové době opět cítit jeho rty na svých. Tak měkké ,teplé a dokonale hořko sladké. Takové jsou rty toho, co so ukrad moje srdce a rozpůlil ho.
Chytil jsem ho kolem pasu a přitáhl ho k sobě blíž. Jeho rty byly stejně úžasné jako dříve. On pustil moje oblečení a ruce mu klesly na moje boky. Po chvíli jsem ho odstrčil a on se na mě zoufale zadíval. Nandal jsem si kápi, jelikož okolo nás procházeli vojáci. "Víš, že tohle není správné. Jsme na veřejnosti a navíc jsi zasnoubený." vyznělo to zoufaleji, než jsem prvně zamýšlel. "Nedobrovolně." syknul. "Ale i tak." duonul jsem si. "Nechceš to řešit někde míň veřejně?" šepnul a rozhlédl se kolem sebe. Měl pravdu, přitahovali jsme moc pozornosti. Já jsem vypadal jako prvotřídní chudák a on vedle mě jako král. Přikývl jsem a chytil ho za ruku. Odtáhl jsem ho do jedné putyky, jde jsem měl známosti. "Novej kšeft, Siriusi?" zahalekal na mě spolupracovník. "Drž hubu, Nero!" syknul jsem po něm a došel až do zadní tajné místnosti, která vedla do časti domu, vyhrazeného kurtyzánům. Ano, momentálně je to moje povolání. Odtáhl jsem Akameho do mého pokoje a zamkl za námi dveře. "Toho bordelu si nevšímej, včera jsem už neměl síly to uklidit. A hlavně si nemysli, že jsem tě sem dotáhl kvůli sexu." mluvil jsem a mezitím si sundaval oblečení a zůstal jen v košili a kalhotách. Na krku mi stále visel přívěšek po mé matce. "Abych ti to po těch letech konečně vysvětlil - To co jsem řekl Akanemu, nebyla pravda, ale bylo lepší, když jsi žil v tom, že ano. Jelikož jsem trestně stíhaná osoba, ikdyž prohlášená za mrtvou a zároveň levný kurtizán, a ty bohatý, uznávaný šlechtic, nemůžeš se mnou být. Navíc já jsem udělal tu chybu jako první - zamiloval jsem se do tebe. Jediné co jsem chtěl, bylo tě vidět šťastného s někým tvé hodnoty, ale když jsem s tebou uviděl tu ženu ... zkameněl jsem. Omlouvám se, že jsem ti ublížil, doufám, že teď pro tebe bude moje nepřítomnost snesitelnější." usmál jsem se. Ale uvnitř jsem křičel pravý opak svých slov.

"Siriusi...mýlíš se. Nikdy pro mě tvoje nepřítomnost nebyla snesitelná a...to mi říkáš až teď, že to nebyla pravda?! Bavila tě hra s mými city aspoň?!" rozkřikl jsem se po něm. Už jsem to nemohl držet v sobě, stačilo mi, že jsem musel předstírat úsměvy před Elorou a mými rodiči, kteří si myslí, že Eloru miluju. "Nechápeš, že jsem se do tebe prostě zamiloval??" řekl jsem už o něco tišeji a roztřeseným hlasem. Třáslo se mi celé tělo a po tvářích mi tekly horké slzy. Takový ventil mojich citů. Setřel jsem si slzy a sklopil hlavu. "Pokud je to od tebe všechno, už raději půjdu." V hlavě si už promýšlím plán své sebevraždy, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda a já po smrti neztratil svoji falešnou důstojnost. Pomalu jsem se otočil ke dveřím. Přes slzy jsem ani neviděl ,kam šlapu, takže není divu, že jsem několikrát klopýtl. Sirius mi to natřel. Klidně bych ho vzal k sobě, aby se nemusel živit tímhle. Cítím se hrozně.

"Akame, já .." chytil jsem ho za ruku. "Nesahej na mě!" rozkřikl se a prudce se mi vytrhl. Setřel si slzy a rozeběhl se pryč. Chvíli jsem jen nehybně stál a rozdýchával co se právě stalo. Poté jsem popadl plášť a rozeběhl se za ním. Prodíral se davem a každou chvíli se za mnou otáčel. Nemohl jsem si dovolit na něj zakřičet, ani ho násilně odchytnout. Už jsem ho měl téměř na dosah a natahoval k němu ruku, když jsem do někoho narazil. Rychle jsem se omluvil a chtěl pokračovat, ale ten dotyčný mi v tom zabránil. Pozvedl jsem zrak a polil mě studený pot. Byl to Daemon, do koho jsem to napral. "Já věděl, že ještě žiješ, kurvičko." ušklíbl se a strhl mi kápi. Chtěl jsem utéct, ale on mě chytil za vlasy a táhnul do postranní uličky, kde mě schodil na zem. Vytáhl svůj meč a přiložil mi ho ke krku. "Jen pros, plaz se přede mnou a možná tě ušetřím." ušklíbl se blonďáček. "Prodat do otroctví se můžu sám a tobě roztahovat nohy nebudu." odsekl jsem. "Haaa? Chceš se o to vsadit?" Uhnul jsem pohledem do strany. "Raději umřu se tou trochou důstojnosti co mi zbyla." pronesl jsem pohrdavě. "Poslední přání?" napřáhl se. "Chcípni." syknul jsem a hodil po něm nožík, který se mu zabodl hluboko do lebky. Měl jsem důvod zdržovat náš rozhovor. Daemon po chvíli klesl mrtvý k zemi. Vzal jsem si jeho meč a v klidu odešel. Bohužel jedna žena vyvolala rozruch a poslala na mě vojáky. Utekl jsem mimo město, ale ta skupinka vojáků mi byla stále v patách. Vyšplhal jsem do korun stromů a přepadl je ze zálohy. Kolem mě ležela tři mrtvá těla a já byl potřísněn krví, takhle jsem se do města vrátit nemohl. Ale nač se tam vlastně vracet, Akame už bude stejnak pryč. Rozhodl jsem za ním dojít dřív než udělá nějákou hovadinu. Rozeběhl jsem se směrem kde se nacházelo jeho sídlo. Nevypadalo to, že už by se vrátil. Rozhodl jsem se na něj počkat. Sedl jsem si na příjezdovou cestu a čekal. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, ale už se začínalo šeřit a taktéž i pršet. Myslím jsem, že jsem přišel pozdě. Najednou jsem v dálce zahlédl obrys osoby, která šla směrem ke mě. Postavil jsem se a čekal.