Narutův příběh 2 - Narutův syn Sasuke

2. část - Neznámá dívka

Okolo celého úkrytu bylo neprůstupné silové pole. S mojima očima jsem ho viděl do nejmenších detailů a přesně jsem věděl, jak ho zrušit. Ona chvíli seděla skroušeně na zemi, ale potom znovu vstala a pokusila se opět projít skrz.

"Ne. Podívej se tam." ukázal prstem ke vchodu jeskyně. Vybíhali odtamtud nějací muži se symbolem Oblačné. Přiběhli k ní, surově  ji chytli za ruce a nohy a táhli dovnitř. Dívka se zmýtala ze všech sil, lae proti takové přesile nezmohla nic. Vypadalo to, jako by byla jejich zajatkyně.
"Jdeme!" zavelel jsem a postavil jsem se. Itachi následoval můj příklad. Použil jsem svoji super-rychlost a díky rinneganu jsem prošel skrz pole a při tom jsem ho zrušil.
"Hej!" zakřičel jsem těsně před tím, než stihli vejít do úkrytu. Šokovaně se na mě otočili a dívka jim skoro vypadla z rukou.
"Ne, to nemůže být Uzumaki Naruto, ten Hokage." šeptal jeden druhému.
"Jsem Sedmý Hokage, syn Šestého, Uzumaki Sasuke." při vysvětlování jsem se chystal na útok.
Pustili ji na zem, ale nedopadla, protože jsem ji včas zachytil. Ti dva zůstali úplně dezorientovaní z toho, jak jsem to mohl tak rychle stihnout.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se neznámé dívky. V očích měla vystrašený výraz.
"A-ano." koktala v šoku. Jemně jsem ji položil na zem a chtěl jsem se pustit do těch dvou.
"Já je zvládnu. Ty běž dovnitř." řekl mi můj přítel. Přikývl jsem.

Jeskynní komplex byl velmi rozlehlý, lae já jsem přesně věděl, kde kdo je. Tahle organizace začala dělat nepříjemnosti už dříve, ale až teď to přerostlo v únosy lidí a jejich případné zabíjení. Otec mi vyprávěl, že v minulosti vyhladil podobnou skupinu. Takovéhle organizace se vždy tvořily, tvoří a budou se tvořit, dokud existují ninjové, nenávist a láska. Je to prostě přirozený zákon, který nezměníme.
V ten den jsem zabil spoustu ninjů a osvobodil jesště víc lidí. Vrátil jsem se k Itachimu a té dívce. Povídali si spolu. Trochu jsem žárlil, ale nic jsem na sobě nedal znát.
"Všichni jsou osvobození," usmál jsem se a posadil jsem se k nim na zem. "Mohl by si odvést zajatce do nejbližší vesnice?" byl to sice příkaz, lae i tak jsem měl pochyby, jestli ho splní. Velmi se mu nechtělo odejít od té krásky, ale můj pohled ho přesvědčil. Počkal jsem, dokud všichni zajatci nevyšli z jeskyně a neztratili se v lese.
"Děkuji vám za záchranu." uklonila se mi.
"Je mojí povinností zachraňovat lidi." usmál jsem se, "Jak se jmenuješ?"
"Mizuki." podívala se mi do očí.
"Pocházíš z Deštné?" zeptal jsem se.
Přikývla. "Vyrostla jsem tam. Asi před měsícem se nám vloupali do domu, zabili moje rodiče a mně unesli," viděl jsem, že má slzy na krajíčku, "Už několikrát jsem se snažila utéct, ale vždycky mě chytli. A tentokrát to bylo poprvé, co vytvořili silové pole." utřela si oči rukávem a po malé pauze pokračovala, "Vy jste kdo?"
"Nemusíš mi vykat. Jsem Sasuke Uzumaki." usmál jsem se.
"Uzumaki? Z toho klanu Uzumaki?" v jejích očích se zjevilo rozrušení.
"Ano. Teď jsem Sedmým Hokagem v Konoze." řekl jsem.
"Úžasné!" jeji tvář se rozjasnila.

Povídali jsem si dlouho a skončili jsme, až když začalo pršet. Zjistil jsem, že je na úrovni chuunina a měla staršího bratra, který zahynul při jedné misi asi před rokem. Byli jsme stejně staří, teda alespoň jak jsem odhadl podle jejího povídání.
"Měli bysme jít," řekl jsem a zdvihl se na nohy. "Chceš jít za ostatními nebo tě mám vzít do Konohy?"
"V Konoze jsem ještě nikdy nebyla." usmála se a taky vstala. Itachi už bude určitě na cestě. Snad se setkáme.
"Dobře." usmál jsem se.

Tak jsme teda šli. Takový pocit, jaký jsem zažíval teď, jsem ještě nezažil. Nedokázal jsem ho identifikovat.
'To je láska,' vyrušil mě ze soustředěnosti Juubi, 'Znám to od Naruta.' zasmál se.
'Ale vždyť ji znám sotva pár hodin.' odporoval jsem mu.
'Všechno, co ti říkám, je pravda. Jsi zamilovaný.' uchechtl se, 'Skoro si s ní neflirtoval. Ptát se jí na její rodinu je vážně romantické,' použil ironii, 'Nech mě s ní promluvit a já ti ukážu, jak se to dělá.'
"Ne!" zrudl jsem a až její nechápavý pohled mi prozradil, že jsem to řekl nahlas.
"Děje se něco?" zeptala se se zájmem.
"Ale ne," mám jí říct o Sozonushim? Hmm...těžká otázka. Ale i tak se o něm jednou dozví..."To mě jen otravuje Juubi." poškrábal jsem se na hlavě.
"Juubi?" nechápala.
"Jsem jeho jinchuurikim."
"Aha," přímo jsem slyšel jak jí to docvaklo, "Jasně, jsi syn Šestého...ale...to znamená, že on je... " nedořekla.
"Ano. Je mrtvý. Jinchuurikim nejsem dlouho. Nejsou to ani dva týdny."
"To mě mrzí." sklopila svůj pohled.
"To nic. Je to super pocit. Pořád si mám s kým povídat," zasmál jsem se, ale najednou jsem zvážněl, "Ale otec mi chybí."
Natáhla ruku a soucitně ji položila na moje rameno.

----------

Další část pro vás ;) příjemné počteníčko a hezký zbytek dne :)
Doufám, že se vám bude líbit.