Narutův příběh 2 - Narutův syn Sasuke

5. část - Přeživší

Útoky ho zasáhly postupně a v neuvěřitelně rychlém sledu. Zdvihal se obrovská prachová vlna, ale rinneganem jsem skoro všechno viděl. Chvíli trvalo, než se prach usadil. Začalo pršet. Na bojiště dopadla první kapka. Byla nezvykle velká. A vlastně ani neměla tvar normální kapky. Byl to shluk vody ve tvaru kuličky. Stál jsem uprostřed toho všeho, obklopený Juubiho chakrou. Kapka se nebezpečnou rychlostí blížila k zemi a nesla s sebou změnu. Cítil jsem to svým šestým smyslem. Bežné smysly to nedokázaly zachytit. Dopadla na zem a rozbila se na milión drobných kousků neidentifikovatelného tvaru. Přesně v tu chvíli jsem ho jasně a detailně uviděl. Byl na kolenou, jaho tmavý plášť roztrhaný a ohořelý. Ale zdálo se, že kromě těchto povrchových zranění je v pořádku. Ješte pár takových útoků a bude-
"Neraduj se ještě," vyrušil mě ze zamyšlení, "tohle byla jen a jen má hloupá chyba a nepozornost. Juubiho dostanu, to se neboj."
"Nemyslím si," usmál jsem se, "jsi jen odrazem svého otce. Nejsi ani zdaleka tak silný, jako býval on."
"Bastarde," zavrčel.
"Vlastně je mi tě líto. Myslel si si, že když budeš zabíjet geniny, tak se tě budou všichni bát? Tak to teda gratuluju, skoro ti to vyšlo. Ale zapomněl si, že jsem tady já."
"Nechci ti kazit iluze, ale dlouho už tady nebudeš." Pokrčil jsem rameny na znamení, že jsou mi ty jeho řeči úplně ukradené. Pokusil se vstát, ale klesl zase zpátky na zem. Způsobil jsem mu tedy i vážnější zranění.
"Banshou Tennin," přitáhl jsem ho k sobě a okamžitě jsem začal pro jistotu absorbovat jeho chakru, aby se o nic nemohl pokusit. Velmi detailně jsem si prohlédl jeho Mangekyo. Byl zvláštní. Ani trochu se nepodobal tomu, který má Kakashi. Okolo černé zorničky měl jakýsi zvlněný černý kruh. Zbytek duhovky byl červené barvy, " strašné pro tebe, že nemůžešpoužít svoje genjutsu, co?" Ušklíbl jsem se.
"Sasuke, ty si pořádný idi*t, že ho nevyužiješ pro sebe. Mohl by si vládnout celému světu. S rinneganem jsi neporazitelný. Nikdy si netoužil ovládnout celý svět?"
"Nechtěl. Já totiž žiju jenom pro Konohu."
"Bla bla bla...tyhle řečičky. Přemýšlej nad tím. Každý by se ti klaněl. No nebyl by to úplně úžasný pocit? Mít všechno, na co si pomyslíš. Mít každou ženu na světě. Rozkazovat-"
Jeho výlevy mě omrzely. Rozhodl jsem se to ukončit. Natáhl jsem se pro svou katanu a probodl jsem ho. Vykašlal krev. Upřel na mě svůj pohled. Svezl se k mým nohám a naposledy vydechl.
'Byl slabý,' zkonstatoval. Vrátil jsem se do své obvyklé podoby bez rinneganu a "pláště" jeho chakry. Za pár vteřin to přišlo.
Celé mé tělo zachvátila neuvěřitelná bolest. Dopadl jsem na kolena a potom vedle Uchihy. Ani jsem se ho nezeptal na jméno. Přívaly bolesti nepřestávaly.
'Ne. To ne,' šeptal.
'I tohle prožíval můj otec?' Funěl jsem. Po tváři se mi řinul pot.
'Ano a bude to ješte horší.' Potěšil mě. Chudák otec. Až teď jsem pochopil, jak hodně trpěl. Jak se jen dokázal usmívat? Já bych to nedokázal. Jak dokázal žít s takovýmhle břemenem? Mám pocit, že já to nedokážu. Jak...jak... Otče, proč si mě opustil? Proč si opustil mámu i mně? Odpověď jsem znal, ale potřebuju od něj další odpovědi.

"Sasuke..." Ozývalo se z dálky. Otevřel jsem oči.
"Mizuki..." Moje dlaň se automaticky natáhla a pohladila ji po tváři.
"Dokázal si to," v jejím hlase bylo slyšet úlevu, štěstí a radost, ale byl tam i náznak hněvu, "sám." Dodala ledově. Nevinně jsem se usmál. Bolest polevila a už jsem ji vůbec necítil. Vynadala mi, že jsem na něj šel sám, ale já jsem ji přesvědčil, že jsem věděl, co dělám. Ostatní stáli opodál.

Přišli jsme domů, já si lehl a spal jsem celý den. Cítil jsem se báječně. Stejně jako můj otec, i já jsem teď zachránil svět. Blaženě jsem se usmíval a Mizuki mi s láskou úsměv opětovala. Skrz otevřené okno jsem slyšel štěbetání malých ptáčků, kteří poletovali v korunách rozkvétajících stromů. Vše bylo právě uprostřed jara. Zhluboka jsem se nadechl a kromě vůně mé milované Mizuki naplnila můj nos vůně jarních květin. Zavřel jsem oči a užíval si toto nádherné pohodlí. Zítra zase budu muset plnit svoje povinnosti Hokageho.
V mé mysli se však najednou vyjevila myšlenka, která až doteď klidně čekala. Vzpomněl jsem si na Uchihova slova. Zněla mi v uších, jako by mi je právě šeptal do ucha: 'Sasuke, ty si pořádný idi*t, že ho nevyužiješ pro sebe. Mohl by si vládnout celému světu. S rinneganem jsi neporazitelný. Nikdy si netoužil ovládnout celý svět?' a potom, 'Bla bla bla...tyhle řečičky. Přemýšlej nad tím. Každý by se ti klaněl. No nebyl by to úplně úžasný pocit? Mít všechno, na co si pomyslíš. Mít každou ženu na světě. Rozkazovat- '. Zamračil jsem se. Proč k jeho slovům najednou cítím drobnou náklonnost? Vždyť ještě před chvílí jsem jimi opovrhoval.
Posadil jsem se.
"Co se děje?" zeptala se mě.
"Nic. Jen se potřebuju jít provětrat," zamrmlal jsem a postavil jsem se z postele.
Cestou jsem si prohlédl celou Konohu a při tom myslel na ta slova. Tady už vládcem jsem. Ale co kdybych vládl ještě většímu území? S mojí silou bych nemusel s sebou brát ani armádu ninjů. Můžu si pár zemí podrobit i hned teď. Ušklíbl jsem se.
,Sasuke!' napomenul mě uvnitř hlas, 'ani na to nemysli,' zasyčel.
Ignoroval jsem ho.
'Tvůj otec by s tím nesouhlasil! Upozorňoval mě, že se může něco takovéhleho stát a já jsem mu přísahal, že to nedopustím!'
Zarazil jsem se. Takže otec to předpokládal. Procitl jsem. Být mocný je úžasná věc. Nepopírám, že bych to nechtěl. Ale nezklamu Rokudaimeho. Nechal jsem se unést myšlenkou nekonečné moci.

Vrátil jsem se zpátky. Usmíval jsem se. Moje pochmouřená nálada zmizela. Už jsem víc nemyslel na Uchihu. Udělám vše pro štěstí Mizuki, své rodiny, přátel a lidu. Nedopustím, aby mě byť jednou napadla ta myšlenka. Políbil jsem svou lásku a společně jsme si sedli k večeři.
"Juubi už nemůže žít," přerušil jsem příjemné ticho.
"Cože?" Mizuki skoro zaskočilo.
"Musím přijít na způsob, jak se ho zbavit. Jeho moc láká mnoho lidí. I já jsem tomu volání téměř podlehl..." přiznal jsem se.
"Sasuke, ale to znamená, že ty..." jemně mi vzala ruku do své dlaně.
"Jsem ochotný pro mír obětovat život."
'Naruto...jde ve tvých šlépějích,' zamrmlal si pro sebe Sozonushi.
"Ale...to nemůžeš!" vykřikla. V koutku oka se jí zaleskla slza.
"Musím. Neručím za to, že mě ta touha po moci znovu neovládne," sklopil jsem oči.
"Já ti věřím. Jenom prosím tě, Sasuke, prosím tě, neobětuj svůj život. Určitě existují i jiná řešení," slzy se vyvalily ven a pokropily hladký povrch dřevěného stolu.
"Nevím. Nevím, co se stane...možná jeho vyjmutí přežiju. Ale šance je malá."
Plakala dlouho. Objal jsem ji.
"Navíc, nedopustím, aby mí potomci trpěli stejnou bolestí, jako předešlí jinchuuriki."

Svůj plán jsem chtěl uskutečnit dalšího dne. Vše se odehrálo tak rychle... Šel jsem za Itachim: "Čus brácho," poplácali jsme se po zádech. Vysvětlil jsem mu situaci a on hned pochopil. Souhlasil se mnou. On věřil, že to přežiju. Alespoň někdo. Nechtěl jsem jít za jinými lidmi. Ani za matkou. Ta by nepřežila, kdyby kvůli Juubimu zemřel další člen rodiny.
'Měl bys jí to alespoň naznačit. Netuším co se stane,' ozval se Sozonushi.
'Všechno dopadne dobře,' usmál jsem se. Itachi se přeměnil do mé podoby přes Henge no jutsu a sedl si za můj stůl Hokageho.

Běžel jsem dlouho. Hodně dlouho. Musel jsem to udělat daleko od lidí. Nesmím dopustit, aby mě někdo viděl.
'Už mi konečně řekni, co chceš se mnou udělat, Sasuke,' dotíral. Pečlivě jsem si před ním kryl myšlenky.
'Myslí, že už ti to můžu říct. Zapecetím tě v jeskyni a okolo vytvořím silnou bariéru, kterou bude schopný překonat jen někdo s rinneganem a množstvím chakry provnatelným s mým. Nikdo tě nenajde. I kdyby ten ninja dokázal vycítit i sebemenší množství chakry, tebe nenajde. A jestli tě někdo najde, bude tě muset porazit a po překonání bariéry mu už na boj nezůstane síla.'
'To mohl udělat i tvůj otec. Sasuke, tvůj plán je moc jednoduchý,' pochyboval.
'Můj otec neuměl vymyslet tak účinné pečetící jutsu a bariéru. Jsem si jistý, že v tomto ohledu jsem ho překonal.'
'A co když tě znovu ovládne touha po moci? Co pak? Vrátíš se pro mně.'
'Na to nebudu mít dostatek síly. Na tvé zapečetění využiji i část tvé chakry a tak bude pečeť neprolomitelná.'
'Nelíbí se mi to, ale zní to bezpečně.'
'Dobře tedy, začneme.'
"Meinimienai shoheki (Neviditelná bariéra)," zamrmlal jsem.
Okolo jeskyně, vedle které jsem stál, se vytvořila obrovská bariéra.
'Sbohem, Sozonushi,' uklonil jsem se mu.
'Děláš dobře, Sasuke. Zachráníš tak mnoho lidí...' usmál se.
Odpečetil jsem ho ze sebe. Sformoval se vedle mně. Byl obrovský. Nevěděl jsem, kolik času mi zbývá, tak jsem ho rychle zapečetil do jeskyně. Cítil jsem se tak prázdně... Tak sám... Budu si muset na tyhle pocity zvyknout. Vyšel jsem ven. Neměl jsem pocit, že bych měl umřít, takže zvláštní dar Uzumaki klanu jsem zdědil. A hned jsem běžel za mou milou Mizuki, přáteli a matkou oznámit tuhle skvělou zprávu.

Konec.

----------
Poslední. Happy end.
Doufám, že se vám dobře četlo. Jsem ráda za všechny, kteří to přečetli a trpělivě čekali hrozně dlouhou dobu, než jsem napsala další díl :)
Děkuji vám, všem <3