Narutův příběh 2 - Narutův syn Sasuke

3. část - Sasukeho láska

Do Konohy jsme přišli až v polovině druhého dne. Ubytoval jsem ji v apartmáně pro hosty Hokageho. Ukázal jsem ji celou vesnici. Trávili jsme spolu celé dny. A Itachi se jenom zlobil, že za mně musí dělat všechnu práci. Někdy se k nám přitmelil, ale to byly spíše ojedinělé případy než pravidlo.
Od její záchrany uběhly tři týdny. Ale my jsme měli pocit, že se známe celé věky. Procházeli jsme se po parku, sedli jsme si na lavičku a chytil jsem ji za ruku. Zahleděl jsem se do jejích očí. Nedaleko od nás jsem uslyšel pohyb, ale když jsem se chtěl podívat, co to bylo, přitiskla mi svoje rty na moje a já jsem rázem na všechno zapomněl. Po chvíli se ode mně odtáhla.
"Promiň..." zabrblala, ale já jsem ji přitáhl zpět a pokračoval v líbání.
"Miluju tě." pošeptal jsem jí do ucha. Podíval jsem se jí do tváře, abych věděl, jak zareaguje. Chvilku se mi zdálo, že se jí v očích zračí trápení a smutek, ale s mrknutím víček jejích očí to zmizelo.
"Já tebe taky." objala mě. Zavřel jsem oči a vdechoval její vanilkovou vůni.

"Itachi!" vletěl jsem do kanceláře jako smyslů zbavený, "Políbila mě!" právě stál u stolu a zarovnával papíry a když mu došlo, co jsem právě řekl, vypadly mu z rukou a rozsypaly se pod stolem."Uhm, něco ti spadlo." dodal jsem mimochodem. Nebylo na něm poznat žádnou emoci, "Jsi v pořádku?"
"Jasně, že jsem." usmál se. Cítil jsem se zvláštně. "Gratuluju." popošel ke mně a poplácal mě po rameni.
"Čekal jsem od tebe víc než 'gratuluju'," zabrblal jsem.
"Promiň, ale..." nadechl se, "to nic. Mám z tebe radost." a objal mě.
"Řekni mi to. Nedořekl si větu."
"Opravdu nic."

'Žárlí,' řekl Juubi, 'to jsou jasné náznaky.'

"Cítíš k ní něco?" nechal jsem se inspirovat svojím bijuu.
"Nedá se to říct takhle jasně. Je mi sympatická, to přiznávám, ale..."
"Itachi, mně můžeš říct cokoliv. Jsme jako bratři. U mně to zůstane v bezpečí, přísahám, nikomu to neřeknu. Teda pokud se nepočítá Sozonushi," utrousil jsem.
"Já vím... Já vím, Sasuke. Ale některé věci si chci nechat pro sebe a dokud si jimi nebudu úplně jistý, tak to neřeknu nikomu." přecházel ke dveřím. Otočil jsem se za ním. Zavřel dveře a uslyšel jsem rychlé kroky na chodbě. Šel jsem ke stolu a sedl si. Tohle jsem vážně nečekal. Pozbíral jsem dokumenty pod stolem a poskládal je na hromádku.

'Nechej ho samotného. Potřebuje chvilku pro sebe, aby se s tím vyrovnal.' promluvil Sozonushi.
'Ještě jsem ho takového neviděl. Myslíš, že ji i on miluje?'
'To je dost možné. Je krásná, příjemná, laskavá, dobrosrdečná a s každým si umí popovídat a pomoct mu. Do takové ženy se jen málokdo nezamiluje.' rozplýval se.
'A ty? Mluvíš jako by si ji i ty-'
'Já cítím to, co ty. Teda ve většině případů.' přerušil mě. Zasmál jsem se.
'I tak bych měl jít za ním.' postavil jsem se z pohodlného křesla.
'Jak myslíš. Nemůžu ti nic zakazovat ani přikazovat. Ty jsi mým pánem.'
'Budu myslet na tvé rady, ale cítím, že si s ním musím promluvit.'

Našel jsem ho u něj doma v pokoji. Musel jsem použít své senzibilní schopnosti, abych ho našel. Vážně se mi nechtělo chodit po celé Konoze a shánět ho v každém domě.
"Itachi," když jsem se na něj podíval, slzy měl na krajíčku a ležel schoulený v posteli.
"Odejdi, prosím." požádal mě slušně.
"Ne, dokud mi neřekneš pravdu." ruce jsem si položil na kolena.
"Nechceš to slyšet." pohodlně jsem se posadil a připravil se na dlouhé čekání. Necháme ho, ať začne sám. Po hodině ho to přestalo bavit.
"Miluju ji od prvního dne, co jsem ji viděl. Ale nikdy o mně nejevila zájem. Vždy je 'Sasuke! Sasuke tohle! Sasuke tamto!' Nedkutečně mě to vytáčelo. Pokoušel jsem se její lásku získat i nadále, ale stále nic. Dnes ráno jsem za ní byl. Chtěl jsem ji chytit za ruku, ale ona mi ji vytrhla. A potom přijdeš za mnou ty..." neplakal, ale bylo z něj cítit rozhořčení, smutek a trochu nenávisti. Moment. Nenávist?
"Nenávidíš mě?" položil jsem mu jednoduchou otázku. Na odpověď jsem si musel minutu počkat
"Ne. Mám tě rád. Nechci, aby nás rozdělila láska k jedné ženě. To by nebylo sparávné." nějak mě jse ho slova nepřesvědčila. Zdvihl jsem se.
"Ne. Nerozdělí nás."

Uběhly dva měsíce. Itachi se se vším smířil a vypadalo to, že se vše vrátilo do starých kolejí. S Mizuki jsem i nadále trávil čas a jednoho večera jsem jí navrhl, aby u mně přespala. Potěšilo jí to, ale potom se zahleděla hluboko do lesa a jaksi zesmutněla.
"Co se děje?" políbil jsem ji na krk.
"Jen jsem si vzpomněla na rodiče," odpověděla přespříliš rychle. Přitulit jsem si ji. Chudinka. Ztratit oba rodiče najednou...podobný výraz měla když se setkala s mojí mámou.
Přišla večer. Jak se dalo čekat, skončili jsme v posteli. Usnula na mojí hrudi. Chvíli jsem si ještě povídal se Sozonushim a potom jsem i já upadl do stavu, kdy člověk neví, co se okolo něj děje a zdají se mu různé věci.
Vzbudil jsem se chladem. Hmatal jsem okolo sebe. Mizuki byla pryč. Sedl jsem si.
"Mizuki?" zašeptal jsem ve tmě. Ticho. To ticho mi přímo řezáků uši. Slyšel jsem jen svůj dech. Proč odešla? Udělal jsem něco špatně? Něco se jí nelíbilo a proto odešla? Vstal jsem a chtěl jsem jít k oknu odhrnula jsem závěsy. Svítil měsíc. Byl úplněk. V rohu místnosti se něco zablyštilo. Ihned jsem se připravil do bojového postoje. Někdo tam stál a držel v ruce kunai.
Ninja měl na obličeji masku a byl menšího vzrůstu. Okamžitě zaútočil. Jednoduše jsem vykryl jeho útoky. Vše probíhalo v maximálním tichu. Útočník byl silný, tipoval jsem ho na úroveň jounina. Dostal jsem ho lehce. Přitiskl jsem ho k zemi a kunai držel u jeho hrdla.
"Teď odhalím tvou tvář," zasyčel jsem. Chtěl jsem vědět, kdo se opovážil na mně, Nanadaime Hokaheho, zaútočit. Ušklíbl jsem se a vycenil zuby. Tahal jsem masku nahoru. Uviděl jsem bradu. Pokračoval jsem.
"Prosím, ne," ozval se. Nebyl to muž. "Nedělej to." prosil mě ženský hlas. Ignoroval jsem to. Už mě nebavilo tahat masku pomalu, tak jsem jí ji strhl jedním tahem. Můj triumf z odhalení nepřítelovy identity trval přesně jednu sekundu.
"Varovala jsem tě."
Slezl jsem z nepřítele, jako by byl nakažených morem. "Jak...proč..." nechápal jsem.
Postavila se a vzala kunai, který mi udivením vypadl z ruky. "Musím dokončit misi."
"Mizuki..." Přibližovala se a já jsem se před ní plazil na zádech pryč. Zastavila mě stěna. Klekla si a já jsem pocítil chladnou čepel na krku. Hlasitě jsem polkl.
"Musím to udělat. Odpusť." zavřela oči. Za zem dopadly slzy. "Nedokážu to." Kunai dopadl s řinčením vedle mně. "Příliš jsem se do tebe zamilovala."
"Mizuki..." Nic mi nedávalo smysl. Tohle je určitě zlý sen. Noční můra, která pomine s příchodem rána. Jenže já jsem nespal. "...vysvětli mi - proč?"
"To už je jedno. Zabije mě."
"Kdo?"
"Řeknu ti všechno." zhluboka se nadechla a utřela si tváře kapesníčkem. "Všechno hezky od začátku." posadila se vedle mně. "Vybrali mě, abych tě zabila a získala Juubiho pro svého pána. Je velmi silný a s Juubim by se stal novým vládcem světa. Věděli jsme, že po nás půjdete. Vyšla jsem ven z úkrytu, abych na sebe upoutala tvou pozornost. Jsi tak předvídatelný, Sasuke...všechno šlo podle plánu. Snažila jsem se tě okouzlit a vyšlo mi to. I v Konoze jsem byla v kontaktu se svými. Náš první polibek nebyl proto, že bych to chtěla. Skoro se prozradili, tak jsem musela odpoutat tvou pozornost. Tehdy jsem byla ještě úplně pod šefovým vlivem. Až po měsíci se to začalo měnit. Dnes, když jsem se ocitla u tebe tak blízko a ty si zůstal maximálně nechráněný... Ano, i to, že tvoje a Itachiho cesty se malý rozejít. I to byl záměr, ale jaksi se nevydařil. Dnes jsem tě měla zabít. Taková byla dohoda. Myslela jsem si, že to dokážu. Myslela. Ale pravda je jiná. Nedokážu to a radši zemřu jeho rukou, než abych ti musela něco udělat, nebo i vlas na hlavě zkřivit." Byla velmi rozrušená a mluvila zmateně. Pochopil jsem však podstatu věci a to bylo nejdůležitější.
"Mizuki, kdyby si mi to řekla dřív... Můžu ti pomoct. Kdo je tvůj šéf?"
Neznám jeho jméno, ale určitě je z Uchiha klanu. Má sharingan. Je velmi silný."
"Uchiha..." Nikdy jsem se s žádným nesetkal. Otec mi o nich vyprávěl a dal mi jméno po Sasuke Uchihovi, jaho nejlepším příteli, který mu v životě velmi pomohl. Neznám techniku jejich boje a Kakashi-san svůj sharingan příliš nevyužívá.
"Uhm..."
"Ukaž mi cestu, jdeme za ním." zdvihl jsem se.
"Počkej. Nebuď zbrklý. Vše je třeba naplánovat. A sami dva tam jít nemůžeme."
"Zapomínáš, že jsem jinchuuriki...a Hokage."
"To je pravda. Ale to jsou jen slova a ty pro něj nemají velký význam. Je neporazitelný. Ani nevíš kolik ninjů se už pokoušelo ho připravit o jeho život."
"Já ho zvládnu."
'Ještě neumíš využívat mojí sílu, Sasuke.' zamrmlal Sozonushi, 'To děvče má pravdu.'
"Zítra vyrazíme." rozhodl jsem.

----------
Po dlouhé době zase další díl pro vás. Snad se líbil. :)