Fire within us ~cz~ ~další díl v nedohlednu~

two

Stiles

Jsme zahnáni celkem daleko od školy. Sotva vidím, jak si mezi sebou hasiči a policajti vyměňují poznatky o momentální situaci. Teď by se nám hodil vlkodlak, aby odposlouchával. 

 Nejsme asi jediní, koho zajímá, o co tady jde. Z policejního rozhlasu se sice ozvala výzva, abychom se klidili domů, ale pár zvědavců tu stejně zůstalo. A dělají strašný hluk svými zmatenými a hloupými konspiracemi, proč vybouchla škola. Nemyslím si, že by to byť jedinému studentovi vadilo, ale zvědavost je zrádná. Vím, o čem mluvím.

 Otočím se na Lydii s prosbou na očích. Potřebuju aspoň zkusit kontaktovat Scotta, i když Kiře se to nepovedlo.

 "Půjčíš mi prosím tě mobil," nevyznělo to jako otázka. Ani jsem to nezamýšlel jako otázku. Na otázky není čas a už vůbec ne na odpovědi. Lydia se zatváří možná trochu otráveně, ale bez protestů sáhne do kabelky a vloží mi svůj telefon do mé nastavené dlaně.

 Na děkování taky nemáme nějak moc času, tak jen odemknu její mobil a otevřu číselník. Začnu zadávat Scottovo číslo, které po všech těch letech znám zpaměti a i přesto, že se mi tam nabídne kontakt pojmenovaný Scott, vytrvale zadávám jeho číslo až do konce a pak stisknu zelené tlačítko a přiložím si sluchátko k uchu.

 Čekám, až začne vyzvánět a mezi tím hodím po Lydii zoufalý pohled. Ona mi ho oplatí, avšak tváří se zamyšleně. Proč nikdy nikdo nesdílí mé pocity.

 První pípnutí. Otočím se na Kiru a ta vypadá, že je na tom stejně jako já. Minimálně podle výrazu. Aspoň někdo. Díky, Kiro.

 Druhé pípnutí. Skoro vyzvánění neslyším kvůli všem těm prolínajícím se rozhovorům, občasnému zvolání někoho ze zásahovky nebo rozpadání se školy.

 Třetí pípnutí. Pohled stočím ke škole, která zvenku vypadá celkem dobře až na pár vybitých oken.  Zevnitř ještě před pár momenty šly slyšet zvuky, značící, že se rozpadá. Ale to bude v pohodě, naneštěstí vždy školu zpraví.

 Čtvrté pípnutí. Scott pořád nic a mně už to začíná vadit. Začnu nohou nervózně podupovat o zem a pohled zvednu k obloze zakrytou jen pár bílými obláčky.

 Páté pípnutí. Scotte, no tak. Zadívám se opět na školu a vidím nějaké pyrotechniky vcházet dovnitř, dobře znám jejich stejnokroje. Dobře, uniformy. Jsou tu asi kvůli další hrozbě v podobě bomby.

Vše se zatím semlelo tak rychle, že to můj mozek ani nebere. Vždyť před chvílí jsme ještě s Lydiou a Kirou byli ve škole a já chtěl praštit učitele.

 Šesté pípnutí. Mám pocit, jako bych se vzdaloval od všech ostatních a existoval jen ten stále stejný zvuk, vycházející z reproduktoru telefonu.

 Sedmé pípnutí a já stočím pohled z naší školy na Lydiu, která mě nejspíš celou tu krátkou dobu - která mi připadala jako věčnost - pozorovala.

 Osmé pípnutí. Já na to už nemám nervy. Jak se opovažuje to nezvedat v tak napjaté situaci. A kde vůbec jsou Malia a Liam? Lydia si musela všimnou změny mého výrazu a natáhla ke mě ruku. Chytila mě za zápěstí, které mi volně visí podél těla. Ale já ji setřásl, na tohle teď myslet nemůžu.

 Deváté pípnutí. Ukončuju hovor bez toho, abych Scottovi zanechal nějakou zprávu v hlasové schránce. O to se jistě postarala Kira, když mu volala.

 Vložím telefon Lydii do ruky a na chvíli ucítím, jak ledové má ruce. Už podruhé za dnešek dostanu husí kůži. 

 Nemůžu se už dívat na školu. Ohraničena lepicí páskou, kterou si seženu v tátově šuplíku za ani ne půl minuty a okupována velkými auty s houkačkami a lidmi téměř směšně oblečenými. Ale aspoň máme vyučování dneska z krku.

 "Jedeme za Scottem?" zeptá se Kira, vzhlížejíc ke mně. Nevím, jestli to tu můžeme ponechat neschopnému oddílu policistů. Jestli se i dnešní pohroma bude řídit Beacon Hillskými zákony, tito muži a ženy nic nezmůžou, protože nebudou s to pochopit, co se tu děje. A nebo si zas jen přibarvuju realitu a opravdu to je jen obyčejná bomba. 

 Zavrtím hlavou, ale pohledem hledám pomoc u Lydie. Nikdy si nejsem jistý, jestli mám to právo rozhodovat za všechny. Vždy se bojím, že to dopadne zle a viník budu já.

Jasně, když něco řekne Scott, je to něco jiného. On je přeci Pravá Alpha. Ale pak jsem tu já, na koho se všichni obrací, když on se někam zašije, ale já tyhle věci neumím. Od něj to vždy vypadá tak jednoduše. Něco řekne a ani nepochybuje, jestli to je správně nebo špatně. Taková schopnost by se mi zamlouvala. Ale já to prostě nezvládám, tolik zodpovědnosti. Potřebuju rádce, pomocníky. Potřebuju své přátele.

 A ještě, že je mám. Alespoň dva z nich. Lydia kývne na souhlas mého rozhodnutí. Ke Scottovi můžeme zajet v průběhu celého dne, ale tohle už nebude trvat dlouho vzhledem k tomu, jak rychle se všechno děje.

 V tom si vzpomenu, že lepší pojem o situaci bychom mohli mít z mého Jeepu, který je napíchnutý na policejní vysílačky. Stilesi, dneska ti to pomalu myslí.

 "Za mnou," rozkážu ve snaze hrát si na Scotta. A hned se z toho zase cítím nesvůj, není to holt moje partie. Otočím se a holky mě, naštěstí bez jakéhokoli povšimnutí mé nejistoty, následují. Zpomalím tempo a ty dvě mě doženou, přičemž Kira promluví:

 "Kam jdeme?" zeptá se prostě a já ukážu na svůj Jeep, stojící asi jen patnáct kroků od nás. To jí asi moc nenapoví. Nakonec, pravdou je, že zrovna ji si do auta moc nevodím. Scott by mě ještě sežral zaživa.

 Poslední tři kroky zrychlím a otevřu dveře řidiče svého modro-černého Jeepu. Dnes ráno jsem auto nezamkl, už ani neznám důvod. Asi jsem nestíhal první hodinu. Nakloním se přes sedadlo, nohama už téměř nestojím na zemi, když zapínám rádio a naladím ho na policejní vysílačky. Když zhlasiťuju rádio, zaslechnu jen konec zprávy, která hlásá: ...po výbušninách. Nalezeny byly jen stopy střelného prachu bez čehokoli dalšího nasvědčujícího o bombě.

 Tím zpráva skončí a zanechá v nás dost otázek, které potřebujeme objasnit. A hodilo by se to co nejdřív. Otočím se, za zády mi stojí Lydia a Kira hned vedle ní. Pochyboval bych, že to slyšely, kdybych neviděl jejich zmatené výrazy. Pozvednu obočí. Zvednu se a narovnám se a najednou shlížím já na ně a ne naopak. Promnu si zamyšleně ruce a zvednu pohled ke škole. Situace vypadá pořád stejně, jen my jsme o informaci bohatší. Tohle sami nezvládneme. Budu muset na policejní stanici a vytáhnout z táty nějaké spisy. Ale na to je brzo. Teď nás čeká jiný úkol.

 "Asi by nebylo od věci jet za Scottem," pronesu, když sklopím pohled k Lydii a Kiře a následně kývnu k Jeepu na znamení, aby nastoupily.