Fire within us ~cz~ ~další díl v nedohlednu~

five

Lydia

Stiles prudce rozrazil dveře Scottova domu, až to Kiru polekalo. Nebylo zamčeno, takže ani jeden z nás nemusel hledat klíče. Pravdou je, že nedávno jsme si všichni pro jistotu rozdali klíče od našich domů, aby nenastala nějaká patová situace, že se nemůžeme dostat do domu někoho z nás, bez vybitých oken nebo vyražených dveří.

Nicméně jsme všichni vešli ke Scottovi domů a pak za ním do jeho pokoje. Tam jsme ho našli sedět na židli vypadajícího dost zničeně. Po tváři se mi rozlil starostlivý výraz.

Kira ihned přiskočila ke Scottovi a popadla ho za ruku. Nejsme u něj ani tři sekundy a ona už klečí vedle Scotta a čeká, co dál. Stiles se zastavil uprostřed pokoje a já hned za ním, až jsem cítila teplo, vyzařující z jeho těla. Pocítila jsem nutkání chytit ho za ruku a ujistit se, že jedna věc vždy zůstane stejná - on. Ještě než jsem se stihla rozhodnout, jestli to udělat nebo ne, podepřel si rukou bradu a druhou rukou si podepřel první. Stojím za ním, takže si můžu jen domyslet ten zamyšlený výraz, který vrhá na Scotta. Moc dobře ten pohled znám a v tuto chvíli není moudré na Stilese mluvit a vytrhnout ho z jeho myšlenkových pochodů. Tak se k němu jen přidám a přemýšlím co a jak, přičemž ignoruju Kiřino blebtání směřované na Scotta, který se však usmál, hned jak nás spatřil.

"Co se stalo se školou?" ujal se Scott po pár promlčených vteřinách slova. Už jsem se začala nadechovat s úmyslem, že mu situaci vysvětlím, ale Stiles zareagoval dřív a svěsil ruce podél těla.

"Výbuchy. Asi se uvnitř trochu zřítila. Policie si nejspíš nemyslí, že to byla bomba. Pravděpodobně nenašli žádné její zbytky. Jen střelný prach," odmlčí se a věnuje mi jeden krátký pohled přes rameno. "Odpoledne se stavím na stanici a seberu nějaké hlášení o tom," dokončí Stiles své stručné vysvětlení situace a já se pohnu o krok dopředu tak, že stojím těsně vedle něj a naše ruce jsou jen milimetry od sebe a stačil by jeden pohyb... Ale nemám na to právo. Vždyť má Maliu.

"To nezní dobře," zasípe Scott a Stiles k němu popojde. Ne, to opravdu nezní. A ani to dobře nevypadá. Máme tu další větší problém, se kterým si policie neví rady. Minimálně ne před čtvrt hodinou.

"Pomůžeme ti ze schodů a zjistíme, co ti je," poví Stiles a pak houkne na Kiru, aby mu pomohla a na to už mají přehozeny Scottovy ruce přes ramena vlečou ho ven z pokoje. Já je jen mlčky sleduju a doprovázím je dolů ze schodů.

"Neměli bychom zavolat Deatonovi?" navrhnu, on by zajisté přišel na to, co se Scottem je. Stiles se nad tím návrhem zamračí a Scott jen sykne bolestí. Tak mu nebudeme volat, dobře.

Ti dva společně nějak dokázali Scotta dopravit ze schodů a jemu se dařilo statečně zadržovat projevy bolesti. Ale jeho výraz mluvil za vše. Nenapadá mě nic, co by mu mohlo takto ublížit. Kdyby nebyl vlkodlak, tak si takové velké starosti nedělám, protože prostě lidi můžou onemocnět.

Prohrábnu si rukou vlasy a čekám, až Stiles s Kirou usadí Scotta na židli v kuchyni. Stiles se pak přemístí ke kuchyňské lince a opět s rukou podpírající jeho bradu opřenou o tu druhou pozoruje Scotta. Já dělám to samé, jak jsem si všimla, jen ty ruce mám spojené a mnu si je.

"Podáte mi prosím někdo vodu?" zeptá se Scott, jeho hlas je už trochu lepší, než když nám volal. Asi se rozmluvil nebo tak něco. Kira vyskočí na nohy - stihla se už posadit na židli vedle Scotta - a doběhne ke dřezu. Ze skříňky nad ním vytáhne skleničku a napustí jí vodou. Kohoutek nejprve vydával nějaké zvuky a voda z něj netekla, ale nakonec se to spravilo. Stiles to bedlivě sleduje, zase má ten svůj výraz, který říká, že usilovně přemýšlí a za chvilku na něco přijde. Doufám, že na něco přijde. Nemůžu si pomoct, ale nemůžu od něj odtrhnout oči.

Vidím podezření ve Stilesových očích. To on tu byl vždy ten nejchytřejší. Já jsem sice ta z nejlepších ve škole, ale všechno to jsou naučená fakta a vzorce. On dokáže přijít na spoustu věcí v náročné situaci jen tak zničeho nic. Obdivuju to na něm.

Mezitím je Kira už zase u Scotta, té holce na něm fakt záleží, udělala by pro něj první poslední. Ale Scott se mi nezdá jako typ, co by se nechal rád obskakovat. Proto i přes jeho utrpení - můžu si jen domyslet, jak to bolí a i tak si to nedokážu pořádně představit - zvedne ruku pro sklenku a já zahlédnu krev na jeho dlaních a prstech. Narovnám se a chci se zeptat, ale Kira na to zareagovala dřív:

"Nehojíš se?" zeptá se a sklenku vody místo toho, aby mu jí podala, položí na jídelní stůl. Scott se podívá na svou ruku a stiskne ji v pěst.

"Už je to lepší, než před pár minutami... I ta celková bolest," pronese a mě dojde, proč si tak rozedřel ruce. Udělal to, aby se mu spustil hojící proces a nějak se dostal z toho jeho stavu. Já na to chápavě kývnu a Stiles pořád s usilovně zamyšleným výrazem všechno bedlivě sleduje. Kira prohlídne Scottovy ruce a dojde pro nějakou papírovou utěrku, aby mu mohla aspoň setřít z rukou krev, když nic jiného dělat nemůže.

Mezitím se Scott natáhne pro sklenku s vodou. Jsem si jistá, že já bych tak velkou bolest nezvládla a to si ani Scott nestěžoval. Jenom vím, že to musí být nepříjemné a k nevydržení a on je na rozdíl ode mě silný. Aspoň fyzicky, psychicky jsme si už všichni něco vytrpěli a obrnilo nás to.

Se Stilesem sledujeme každý jeho pohyb. Já to na rozdíl od něj dělám aspoň trochu nenápadně. Kira se zrovna vrací do kuchyně, když se Scott napije a rozkašle. Stiles je hned u něj a bere mu skleničku, než ji Scott upustí a poplácá ho po zádech, ve snaze ho nějak zbavit kašlání. Někdy se mi zdá, že ti dva už ani nepotřebují slova na komunikaci. Jsou nejlepšími kamarády odnepaměti a po všech těch událostech z posledních let se stali bratry. Já se k nikomu ze všech z naší pověstné party nedostala takhle blízko. Minimálně ne z té současné. S Allison jsme měly... Něco jako Scott a Stiles. A to jsme se znaly relativně krátkou dobu. Nikdy nezapomenu na ten čas strávený s ní. A to asi nikdo z nás. Minimálně ne Stiles se Scottem, kteří ji měli šanci pořádně poznat.

Nechci na to myslet, ne teď.

Stiles přenechal Scotta Kiře a začal zkoumat obsah skleničky. První k ní přičichne. Nevím, co z toho chce vyčíst. Voda je čirá jako vždy. Mávne na mě a já na chvíli zaváhám, než překonám tu dvoumetrovou vzdálenost mezi námi a natáhnu krk, abych mohla taky jako idiot pozorovat vodu ve skleničce. Stiles to drží moc vysoko, asi zapomíná, že já jsem moc centimetrů nepobrala.

"Nezdá se ti na tom něco divného?" položí mi otázku a já nad tím jen pozvednu obočí.

"Je to voda, Stilesi," zdůrazním slovo 'voda' a otočím se, že půjdu radši pomoct Scottovi. Možná jsem se v tom jeho výrazu spletla a on si jen zase vymýšlel nějaké nepravděpodobné konspirace.

"Ne ne ne, počkej," řekne tak, že jde poznat, že mu mozek pracuje na plné obrátky. Zarazím se a s převrácením očí se k němu otočím. Ucuknu, protože sklenku mám přímo u očí. Zašklebím se, ale Stiles mi ji jen přiblíží blíž k obličeji a sám se k tomu sehne, až je mezi našimi obličeji jen to blbé sklo s vodou. "Podívej se proti světlu."

Obočí mi opět vyletí nahoru, ale sklenku si od něj vezmu a nasměruji ji tak, aby ji ozařovalo slunko. Přesně tak, jak ji držel předtím Stiles. A spatřím to, nějaké nepatrné a bezbarvé střípky, možná prach poletující ve vodě.

"Co to..." ani nestihnu dokončit myšlenku a Stiles se založenýma rukama na hrudi odpoví za mě:

"Oměj," jeho hlas je pevný a asi i trochu naštvaný, protože se mračí a probodává nádobu se znečištěnou vodou pohledem.

A rázem vše zapadlo do sebe, ale taky vyvstala spousta nových otázek ohledně toho, co dělá oměj vlčí mor ve vodě.