Fire within us ~cz~ ~další díl v nedohlednu~

six

Karisma

Konečně jsem se dostala z té kanalizace ven. Fuj, jak to tam smrdělo. Mám od toho špinavé boty. Radši ani nechci myslet na to, co to to je.

 Momentálně jsem na prázdné ulici. Nad hlavou mi svítí slunko a ten denní svit je dost změna od té temnoty tam dole. Chce to sluneční brýle, ale ty u sebe momentálně nemám.

 Musím vypadat dost strašně, když jsem zrovna vylezla z kanálu a předtím zapříčinila výbuch. Snad nikdo nepůjde kolem a neuvidí můj zmazaný obličej a boty.

 Hned se vydám směrem k naší základně, abych se mohla zkulturnit. Sice jsem neviděla, jak momentálně vypadám, ale z předchozích zkušeností si to dokážu představit. Ještě, že jsem nemusela zůstávat ve škole a čelit sexy policajtům. Už jsem ve městě nějakou tu chvíli a pár jsem jich teda viděla. Mňam. A dokonce i sem tam nějaká policistka je fakt kus. Těm se chci ukázat v tom nejlepším světle.

 Odbočuju od tématu.

 Po asi deseti minutách rychlé chůze dojdu k plotu, který ohraničuje starou a opuštěnou budovu. Ta kdysi sloužila jako kanceláře pro nějakou firmu, která však zkrachovala. Tím nám uvolnili místo. Ne, že by to byl kdovíjaký luxus, ale Země to tam uklidila a pár místností udělala obyvatelnými.

 Přelezu plot. Není vysoký, je to asi dva a půl metru. Mohla jsem prolézt dírou v něm asi o padesát metrů dál, ale to by nebylo ono. Navíc, se mi tam nechtělo chodit. Seskočím dolů a symbolicky si opráším kalhoty rukama.

 Rozejdu se ke starým vchodovým dveřím do budovy a se skřípěním je otevřu. Brrr, jaký to nepříjemný zvuk.

 Vejdu dovnitř a ucítím vůni květin a zeleně. Ach, Země musí být doma. Však já těm jejím kytičkám utnu tipec. 

 Projdu vestibulem až ke schodům a dám se po nich na cestu do druhého patra. Budova má celkem šest pater a my okupujeme první dvě. Když zdolám nevelký počet schodů, nakouknu do dveří zasedací místnosti, kde by mohli být ostatní. Podle očekávání spatřím jen blonďatou dívku, která pečuje o hojný počet rozkvetlých kytiček. Vejdu do místnosti, i když mě netěší, že mě ta holka vidí takhle špinavou a neupravenou.

 "Čus, Země," pozdravím ji a ona se na mě otočí, v rukou si pohrávajíc s kvítkem orchideje.

 "Neříkej mi tak," špitne tím svým jemným hláskem a zvedne se ze staré otáčecí židle. Bledě modré letní šaty se kolem ní zavlní a spolu s jejími rozcuchanými světlými vlasy a přírodním vzhledem bez makeupu jí to dodá vzezření víly. Pff, kdo chce být víla, když můžete vypadat jako vládkyně pekla.

 "Jak bych ti měla říkat?" opáčím ostře a provokativně. Moc dobře vím, že nemá ráda, když jí říkám takto a ne jménem. Ale taky moc dobře vím, že ze mě má strach a nedovolila by si na mě.

 Summer - její pravé jméno - sklopí pohled a mlčí. Neodváží se na mě ani podívat. Typické. Vždy mě rychle omrzí ji provokovat, tak jen vyšlu plamínek ohně k jednomu jejímu květináči a růžově kvetoucí hojná kytka začne hořet. Mým plamenům nikdy nevadilo vlhko, takže bylo hned po rostlince. Summer se zlekla a přiskočila ke kytičce, ale už se neodvážila mi nic říkat. Ona je s tou přírodou až tak propojená, že dokonce smutní i kvůli blbým rostlinám.

 "Jdu se umýt," oznámím jí a otočím se na patě. Ještě bych něco dodala, ale usoudím, že už to nebude třeba. Pro teď má dost, budu si to šetřit na jindy.