Fire within us ~cz~ ~další díl v nedohlednu~

one

Stiles

Byla zrovna matika, když se to stalo. Rozezněl se požární poplach a všichni byli nuceni se dostat pryč ze školy. Hodně studentů chybí, protože je zrovna nějaké chřipkové období, ale stejně je tu dost velký zmatek. Divím se, že si ještě nezvykli na takové věci, jsme přeci v Beacon Hills

Naneštěstí jsem se dozvěděl, že Scott není ve škole. Což je zvláštní. Můžou vlkodlaci dostat chřipku? Měl bych mu zavolat, ale ztratil jsem mobil v tom povyku. Nebo si ho nechal doma, co já vím.

V tom mě zezadu přepadne Kira s tím, že se nemůže dovolat Scottovi a mně už taky poslala několik SMSek. Fajn, tohle nevypadá dobře. Všichni si nejspíš myslí, že to je požární hlášení a pakují se co nejrychleji pryč ze školy. Ono to vlastně je požární hlášení, ale neřekl bych, že kvůli požáru. Jim to možná nedochází, ale my jsme si moc dobře domysleli, o co - nebo spíš o koho - jde.

Ale o tom později. Kira na mě chrlí jedno slovo za druhým a já ji nějak neslyším, je tu až moc hluku. Možná její slova ani vnímat nechci. Spíš tak trochu vyhlížím ostatní. Malia tu taky není, vzpomněl jsem si, že jsem ji nikde neviděl. Tak zbývá Lydia. A Liam. Možná ani ten tu není, když už dva z vlčích přátel jsou někde v trapu.

"Stilesi," napomene mě Kira příkře. Že by mi položila otázku? S překvapeně-zvídavým výrazem se na ni otočím a pozvednu obočí.

"Eh-um-ew, co?" vyhrknu ze sebe, ani nevím, co plácám. Za jejími zády spatřím zrzavé vlasy a opět mi nějak unikne, co do mě Kira hučí. Narovnám se a zaplaví mě vlna pocitů. Které však musím zahnat, když Lydia promluví.

"Lidi," odmlčí se a Kira konečně zmlkne a otočí, protože jí dojde, že za ní stojí Lydia a hlas se jí třese. "...necítíte kouř?"

Necítím kouř. A Lydia určitě taky ne. Nejsme nijak speciální, no minimálně já ne, ona předpovídá smrt. Prostě nemáme žádné zlepšené smysly ani supersílu a tak. Lydia aspoň umí křičet tak, že to všechny odzbrojí. Nevadí, já mám svoji baseballku.

Vím, že se Lydia ptala jen z podezření. Přeci jen spustil se požární alarm a to po pár nových poznatcích z předchozích dnů nevěstí nic dobrého. Já jen zavrtím hlavou a střelím po Kiře jakýsi pohled a ona se na mě jen nechápavě podívá. Typické. Já nevím, kdo z nás dvou je tu liška. Někdy mám pocit, že je Kira z toho všeho víc mimo než já.

Možná by nebylo od věci vám vysvětlit, o co tady jde, ale teď je podstatné zjistit, jestli je to ta věc, na kterou myslím a ty dvě vedle mě také.

V tu chvíli do mě ve spěchu vrazí nějaký kluk a mně vypadne taška z ruky. Prožene se kolem nás lehký vánek a mně naskočí husí kůže. Nikdy předtím jsem tu toho týpka neviděl. Nezačal moc dobře, když mě málem sejmul. Zvednu svůj batoh a zahlédnu ještě jeho stříbrnošedé vlasy zezadu. Dost neobvyklá barva na teenagera. Ale rozhodně bych jeho vlasy nezařadil do kategorie, že zešedly. Ne, on je tak musel mít odjakživa. Zase odbočuju. Lydia se na mě s úkosem podívá, když chvíli nedávám pozor a zaobírám se spíš svou vlastní myslí než tím, že bychom měli buď utíkat ze školy kvůli potenciálnímu požáru nebo najít viníka.

"Promiň," zamumlám a rozhodnu se dát do pohybu. Lydia a Kira mě následují, teda doufám, neohlédnul jsem se.

Ostatním možná není tak úplně jasné, proč se vydáváme opačným směrem, než je východ. Někteří si však už zvykli, že vyhledávat nebezpečí je něco jako naše práce. I když ono si nás většinou najde samo. Někdy si myslím, že máme vytetované na čele něco typu: Všem monstrům: útočte na tyhle teenagery.