Seděla jsem v čekárně v nemocnici. Doktor mluvil s mámou a ona jen přikyvovala. Pokaždé, když s ní takhle mluvil vypadalo to hrozně vážně ale nakonec z toho bylo jen ponaučení ať jsem opatrnější.
Máma a doktor ke mě přišli a doktor kývl hlavou směrem k jeho kanceláři. Vešli jsme tam a sedli jsme si k jeho velkému stolu. "Meliso..." řekl doktor klidným hlasem a poposunul si brýle, "...víš, tvých zranění bylo hodně a trochu se bojíme, že by se ti mohlo tvé předchozí zranění vrátit. A proto si myslím, že by bylo vhodné skončit s jezdectvím..." Co to ten chlap právě řekl? Nemá pravdu! Nic o tom neví! "Nikdy, neskončím!" řekla jsem rozrušeně. "Meli! Uklidni se!" řekla máma trochu naštvaně, "Já se toho nevzdám...!" řekla jsem a zvedla se ze židle. "Meliso Johnosonová okamžitě si sedni!" zvýšila máma hlas. Vzala jsem bundu a vyšla z kanceláře.
Běžela jsem nemocnicí a nevnímala jsem co se kolem mě děje. Najednou sem vrazila do nějakého kluka. Byl hodně hezký, měl modré oči a tmavě hnědé vlasy. Podíval se na mě a usmál se, já se slzami v očích jsem se jen omluvila a šla jsem dál.
Seděla jsem v autě a myslela jsem jen na něj. Byl hodně, ale hodně hezký. Máma konečně přišla a začala na mě řvát, co si jako myslim, že sem tam udělala takovou scénu a co si o nás teď budou myslet atd. "Já ale budu jezdit, mě je jedno, že mi to nějákej doktor zakázal." řekla jsem naštvaně. Máma naštvaně, ale klidně řekla "Jezdit nebudeš".
Když sme dojeli domů šla sem rovnou do stájí. Sedla sem si k Lycianě do boxu a začala jsem brečet. Lyci do mě jemně drkla čumáčkem a já jsem jí hladila po hlavě. Vzala jsem si jen vazák a dala jsem jí ho kolem krku, vzala jsem jí na jízdárnu a nasedla jsem na ni. Zase jsem se cítila silná a naštvanost mě přešla, jemně jsem pobídla a Lyci se rozjela. Poprvé jsme jeli bez ničeho a cválali jsme. Pustila jsem se vazáku a najednou jsem si všimla trenérky jak na mě kouká. Okamžitě sem s Lyci zastavila, "Promiň Kate, vim že nechceš, aby sme jezdili na koních aniž bys to věděla..." řekla jsem provinile, ale ona mě přerušila "Meli, to je v pohodě, jsem ráda, že zas jezdíš a zítra můžem zkusit něco bez sedla a bez uzdy." řekla a usmála se na mě, přikývla jsem. Ještě chvíli jsem jezdila a pak až jsem šla domů.
"Kde si byla?" zeptala se máma úplně normálně (a ani ne naštvaně) "Za Lyci..." řekla jsem a chtěla jsem jít do pokoje, "Počkej Meli, můžeš jezdit, ale doktorovi to říkat nebudem" řekla a mrkla na mě máma.
