A pak zmizela...

1.kapitola

O 13 let později
Všechno bylo z kobaltu, ale na to už si za těch třináct let zvykla. Třináct let byla otrokem panovníka. Třináct let vstávala před svítáním a chodila spát po západu slunce, aby vytěžila co nejvíce železné rudy. Nejhorší však bylo, že třináct let neviděla sluneční světlo, které milovala a kterým kdysi vládla.

"Cëlier!" zahřměl kdosi její druhé jméno.
Zvedla své ledově modré oči a pohlédla na vysokého dozorce.
"Jdeš před krále!"zahřměl a spolu s dalším mužem jí vytáhl na nohy.
Tak už mě taky zabijí, jako všechny ostatní, jako celou naši rasu, blesklo jí hlavou. Kdysi v dolech pracovalo více elfů, ti ale postupně umírali nebo byli zabiti. Až zbyla jen ona a pár nájemných vrahů, se kterými zdílela kobku i důl. Když myslela pár, znamenalo to asi tisíc nejhorších zločinců Orieny. A ona tam byla jenom proto, že byla jiná.
Dozorci ji vyvedli z vězení, ale čerstvého vzduchu si moc neužila, protože najednou se ocitla v kočáře. Připoutali ji k mřížím z kobaltu a odešli zpátky do vězení hlídat ostaní.
Uslyšela čísi hlasy a vůz se zanedlouho rozjel. Uvelebila se na zatuchlé slámě a pozorovala hvězdy skrz mříže. V očích se jí leskly slzy. Tohle je nejspíš její poslední noc.
Téměř každou půlhodinu zatahala za okovy kolem jejího zápěstí v naději, že kov povolí a ona uteče. Byla by dávno pryč, kdyby měla svou moc. Ale kobalt jí zabraňoval ji použít. A tak jí nezbylo nic, jen zavřít oči a čekat, aby je mohla zavřít navždy.

Arrianne se zalykavě nadechla. Studený vítr fičel kolem ní a roznášel všude studené sněhové vočky. Kdysi sníh milovala, ale teď... Zachumlala se hlouběji do potrhaného pláště. Zdálo se jí, že ve voze jede tak pět nebo šest hodin, ale stále nesvítalo. Z tváří jí padaly slzy, i když se za to nenáviděla. Ale dneska to všechno zkončí a ona bude volná, i když jinak než si vždy představovala.
Náhle vůz zastavil a Arrianne sebou škubla. Z přední části vozu vystoupilo asi pět královských strážců a vytáhli ji t vozu. Snažila se mít hlavu hrdě vztyčenou, když kráčela směrem k hradu, ale moc dobře si uvědomovala, jak bídně vypadá. Kdysi krásné zlatavé vlasy jí teď ve slepených našedlých pramínkách spadaly kolem vyhublého obličeje. Modré jiskřivé oči teď prostoupil žal a strach. A jí krásný obličej byl skryt pod vrstvou špíny.
Vešli do tmavé chodby kameného hradu. Kolem ní se semklo šetst strážců. Jako bych mohla utéct. Pomyslela si Arrianne hořce. Zvědavě si prohlížela kamené zdi hradu vymalované výjevy z bitev. Pak ale najednou vytřeštila oči. Na stropě byl namalován výjev, který zobrazoval elfy, jak prchají přrd královskými vojáky s rudým vlkem vyšitým na prskou. Elfové se neuměli bránit, až na pár vyvolených. Byli tak dobří, že by záměrně neublížili ani mouše, natož aby zabili člověka. Arrianne patřila mezi ty vyvolené, ale to jen díky tomu, že třinàct let žila pod rukou tyrana. Naučila se tak cítit zlobu a zášť vůči lidem. Nenáviděla je stejně jako oni nenáviděli její rasu.
Nakonci snad nekonečné chodby zahnuli doleva a ocitli se před masivními dubovými dveřmi. Arrianne se snažila skrývat svůj strach a narovnala ramena. Stráže otevřeli dveře a ona se ocitla v obrovské místnosti. Překvapeně vydechla, pak jí však znovu polil studený pot. Přímo před ní seděl král. Král který vyhladil jeí rasu a vypudil magii. Vzdorovitě se mu zadívala do zlatých očí. Na trůnu po jeho levici seděla snad ta nejchladnější žena s pronikavě zelenýma očima. Nejspíš královna. Po každém boku králova trůna stál jeden mladík. Nejspíš následníci trůnu. Nemohli být více rozdílní. Jeden měl pronikavě zelené oči po matce, kterýma se na Arrianne soucitně díval. Do očí mu spadalo pár pramínků havraních vlasů. Když zjistil, že se na něj Arrianne dívá, pokusil se o malý úsměv. Arrianne ho jen rozzuřeně probodla očima. Druhý měl zlatavé oči po otci, ale na rozdíl od krále nebyly prostoupeny takovou temnotou. Pak v nich ale spatřila aroganci. Po těle jí naskočila husina. Ohrnul si medové vlasy z čela a sjel ji tím arogantním pohledem.
Královskou rodinu Orieny neznala, nikdy o nikom z nich neslyšela, samozdřejmě až na krále. Elfové měly svou vlastní královskou rodinu, ale co si pamatovala, byly všichni z tohoto rodu vyhlazeni.
Náhle král promluvil.
"Potřebujeme tvou pomoct." Arrianne chvíli trvalo, než jí došlo, že mluví na ni. Cože?
"A proč bych vám já měla pomáhat? " řekla sladce a rozesmála se. Po chvíli zmlkla a zastrčila si neposlušný pramen vlasů za špičaté ucho.
"Protož si jediný magický tvor v Orieně, o kterém víme." vyschlo jí v krku. Věděla, co to znamená, ale doufala že se mýlí.
"A? "
" Musíš k nám vrátit magii, protože Zlo vycítolo naši slabinu. "
Arrianne se znovu rozesmála.
" Nejste to Zlo náhodou vy? To vy jste vyvraždil celou mou rasu i mnoho dalších. Nevím proč bych vám měla pomáhat. "
Na tvář jí dopadla čísi ruka. Rána byla silná a Arrianne skončila na studené zemi.
" Takhle s mým otcem mluvit nebudeš! " zaprskal ten blonďák.
Arrianne se sladce usmála.
" Ty my nebudeš rozkazovat, co mám říkat tomu tyranovi za tebou, kterému říkáš otec! "
Na tváři znovu ucítila tu štiplavou bolest. Znovu se svezla na zem a plivala krev.
" To stačí bratře! " zahřměl černovlasý princ.
" Nabízím ti svobodu, když nám pomůžeš. " povzdychl si král.
" A když nechci? " opáčila Arrianne.
" Budeme tě mučit tak dlouho, než nám pomůžeš. "
Arrianne vyprskla.
" Mučte si mě jak chcete, já vám nepomůžu. "
Královi oči se zaleskly hněvem.
" Odveďte ji do kobky, zítra začnem z procesem. " zahřměl a mávl na vojáky. Ti ji vzali za paže a táhli pryč.
" Kolik nevinných lidí ještě chceš, aby zemřelo, Arrianne? "
Otočila se a spatřila princovy zoufalé, smaragdově modré oči.
" Jako korunní princ se za ni zaručím."
"Vyloučeno!" mávl rukou král.
"Dejte mi šanci, otče!"
Král na něho rozzuřeně pohlédl, ale pak k Arriannině překvapení přikývl. Princi se po tváři rozlil úsměv, který se však hned pokusil zamaskovat.
"Odveďte ji do mých komnat! " křikl na strážce.
Pak se otočil k otci. "Děkuji." řekl prostě a následoval Arrianne do svých komnat.

Líbí? Cokolov pište do komentů :) a díly za těch pár votů