A pak zmizela...

3.kapitola

"Budu potřebovat vaši pomoc..."
Ta slova mu stále vyplouvala na povrch myšlenek, ať se snažil soustředit na cokoliv. Potřeboval na vzduch, any si trochu pročistil myšlenky. Stráže přede dveřmi se poljekali, ale když uviděli svého korunního prince, jen v poslušnosti sklonili hlavu a nechali ho projít. Dolyn procházel temnými chodbami hradu. Arrianne usnula ráno, teď už bylo po desáté večer, ale ona se stále neprobouzela. Aniž by si to připouštěl, začínal o ni mít obavy.  Rozhodl se zajít do knihovny, potřeboval zjistit nějaké informace o elfech, protože chtěl Arrianne porozumět.
Otevřel nenápadné dveře v postraní chodbě hradu, která byla snad ještě temnější než ostatní. Před ním se objevily obrovské police s ještě větším počtem knih. Sám pro sebe se usmál. Pár zbludilých knih o magických tvorech zde být musí, i když král ze všech sil snažil, aby je vymítil.
Knihovna byla opravdu rozlehlá. Byl rád že si u vchodu vzak svícen s plápolajícím plamenem, protože teď, když došel skoro až k zadní stěně, by neviděl vůbec nic.
Přejížděl prsty po hřbetech zaprášený knih, aby odkryl jejih názvybpod vrstvou prachu. Nic... Všechny kroniky, které našel, se týkaly jeho rodu. Až na jednu.
Zpatřil jí v polici jen o kousek nad úrovní jeho očí. Vyndal ji a zahekal pod její vahou. Je to možné? Ptal se sám sebe, když jí nesl k nejbližšímu stolku. Kniha s hlasitou ránou přistála na stole a Dolyn se zatajeným dechem přejel po vybledných deskách knihy. Pod vrstou prachu se objevil nápis Když umírají.
Chtěl knihu otevřít, když v tom zaslechl kroky. Rychle ji schoval pod křrslo, netušil, co by se stalo, kdyby ho s knihou uviděl nějaký strážce, který ještě nevěděl o Arrianne. Rychle sebral nějakou knihu, co se povalovala na stolku a předstíral, že je do ní začtený. O to víc ho překvapilo, když se z temnoty vynořil Alexejův obličej.
"Ahoj bratře." pozdravil ho jakoby nic a dál předstíral zaujetí knihou.
"Ahoj bratříčku." uchechtl se Alexej a než stihl Dolyn cokoliv udělat, vytáhl dýku, kterou měl u pasu a namířil s ní na jeho srdce. Pak hodil.
                                                           ***
Arrianne se vzbudila s neblahým tušením. Mohlo být po desáté večer, spala celý den. Ale teď měla pocit, jako by se něco dělo. Něco hodně zlého. Noc byla temnější, než v její kobce v dolech.
Ne, určitě se jí to jen zdálo. Znovu se zavrtala do peřin, aby unikla svému tušení a mohla znovu usnout.
Něco se chystá.
S trhnutím otevřela oči. Posadila se na posteli a fouknutím zapálila svíčku. (pozn. autorky-svíčku vážně zapálila fouknutím-magie ;) )
Zalapala po dechu.
Světlo svíčky téměř nebylo vidět. Tohle nebylo dobré. Stáhla ze sebe pokrývku, tychle na sebe oblékla halenu a kalhoty. K její smůle jí zabavili všechny zbraně, takže si musela vystačit s magií. Prudce otevřela dveře, nehleděla na stráže. Pokusili se jí chytit, ale vyklouzla jim. Ve dveřích nemohla použít magii, ale jen co se dostala z jejich dosahu, vytvořila kolem sebe štít aby ji nezasáhli uspávacími střelami. Ještě před tím k ní však jeden proklouzl k ní a popadl ji za paži.
"Sakra nechte mě jít!" zaječela a odhodila strážce na protější zeď pomocí magie. Jen se zablesklo zlaté světlo a pak se ozvala rána, jak hlavou narazil do zdi. V bezvědomí se svezl k zemi.
Arrianne se ušklíbla nad tím, s jakou lehkostí ubližuje lidem. Ale třináct let otročení ji změnilo.
Náhle dostala nápad. Trochu se nad ním pozastavila, byl nečestný, ale nezbytný. Díky svému nadání jim vklouzla do hlavy a odstranila jim z myšlenek chvíli, která začala před pěti minutama a končila teď. Strážci se sesunuli k zemi, spali.
Arrianne dál nestrácela čas. Uháněla chodbami pro ni neznámého hradu a nechala se vést intuicí.
Myslela, že neznámými chodbami běží hodimy. To nemohu stihnout. Temnota ji zužovala čím dál víc. Kdykoliv někdo může najít stráže před jejím pokoje.
Kroky ji dovedly až do postraní chodby k malým dveřím. Zprudka vzala za kliku a trhla s nimi. Strčíla hlavu do místnosti osvětlené jen několika svícny. Ticho. Pak uaslechla otáčení stránek a čísi kroky. Musela se splést. Zatímco ona trčí v něčem, co připomínalo knihovnu, někde jinde se opravdu něco děje.
Pomalu zavírala dveře, když zaslechla hlasy.
"Ahoj bratře." Dolyn. Možná tady nebude úplně špatně.
"Ahoj bratříčku." odpověděl nově příchozí.
Tiše se kradla mezi policemi s knihami a přibližovala se k princům. Náhle zaslechla ten zvuk. Zvuk který připravil o život tolik jejích přátel, kterým nedokázala pomoct. Uslyšela přejetí čepele o vnitřní stranu pochvy.
Arrianne na nic nečekala. Vyřítila se ze stínů polic. Ani ji nepřekvapil pohled, který se jí naskytl. Alexej zrovna vrhal dýku mířenou na Dolynovo srdce. Znova už ne!
"NE!" zaječela a a vrhla se jako zlatá šipka mezi ně.
                                               ***
Dolynovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co se stalo. Keho vlastní bratr se ho pokusil zabít.
V jednu chvíli viděl, jak se třpytivé ostří dýky blíží k keho srdci, a pak mezi ně skočila Arrianne a zasáhla Alexeje do hlavy zlatým světlem.
Proboha Arrianne!
Dolyn k ní rychle přiskočil. Ležela na zemi a z ramene jí trčela dýka. Bílou halenou prosakovala krev z rány.
"Arrianne, cos to provedla?!" zeptal se zoufale a hladil ji po vlasech. Elfka se přerývavě nadechla než odpověděla.
"Myslím, že jsem zachraňovala život jednomu pacholkovi, který by teď ležel tady na tý studený zemi místo mě. Mrtvej..." dodala se zavtčením.
"Ta dýka musí ven, zavolám ošetřovatelku."
"Nikoho nevolejte!" zhrozila se Arrianne, "prostě jí vytáhněte vy."
"Já?" zbledl Dolyn.
"A pospěšte si, než se probere náš milý kamarád." zadívala se na Alexeje, který ležel v bezvědomí na zemi pár metrů od nich.
"Ale já..." začal Dolyn. Neměl s tímhle žádně zkušenosti.